Petr Kubíček

Blog s osobními tvorbou napříč časem...

Aderanské slunce

Krajině vládla tma. Téměř posvátné ticho si dovolovali narušovat pouze noční ptáci a hmyz. Prakticky všichni ve městě spali a ulice zely prázdnotou. Jen ponocný procházel se svítilnou v ruce a osvětloval si dlážděnou cestu před sebou. Dnes se mu čas táhnul, ale do rozednění mohlo zbývat možná ještě několik hodin. Už aby bylo konečně po službě. Zkontroloval hlásný roh a příruční sekyrku, která se mu kývala u pasu. Pak zastavil, aby se protáhl. Zatracený záda, pomyslel si a rukou se mnul v kříži, kde ho to nejvíc bolelo.

Posvítil lucernou na dlouhé kamenné schodiště, které vedlo k průčelí honosného Basoinova paláce. Byla to ta nejvyšší budova ve městě a rozhodně také ta nejbohatší. Sám Basoin patřil k velice váženějším a mocným mužům říše. Byl jedním z velemágů, kteří tvořili pilíře císařské moci nejen uvnitř hranic, ale především za nimi. A Basoin byl tím největším pilířem. Mezi některými se dokonce šeptalo, že jeho moc je ještě větší než moc samotného císaře.
Unavený muž dlouze zívnul a pak pomalu pokračoval ve své obchůzce.
Za ním se mihnul letmý stín. Přes dlážděnou cestu přeběhl pár bosých nohou.
Ponocný se zastavil a rychle se otočil. Tlumený cupot chodidel neunikl jeho pozornosti. „Haló?“ řekl a posvítil směrem ke zdroji toho zvuku. Pak si všimnul ve tmě siluety drobné postavy, asi třicet stop od něj. Neznámý zaběhl do uličky, mezi měšťanské domy.
Ponocný sáhnul po své sekyře, odepnul ji z opasku a připravil do pohotovosti. Pomalu se přibližoval k místu, kde naposledy zahlédnul pohyb. „Kdo je tam?“ křiknul a zvednul lucernu, aby zkusil prosvítit tmavé stíny uličky. Bylo vidět jen několik neuspořádaně ležících dřevěných beden. Nikdo se mu s odpovědí neozýval, ale ponocný cítil něčí přítomnost. Schovává se tam. Určitě. Protáhnul si prsty na jasanové rukojeti sekyrky a postupoval blíž k bednám. Tak vylez, ty paznehte. Je mi jasný, že na mě odněkud vyskočíš. Ponocný uměl svůj strach ovládat. Byl to taky zkušený harcovník a připravený na cokoliv. Jen tak nějaký lapka ho z míry nevyvede. Jak se blížil, tak si za jednou z beden všimnul chvějícího se těla malého, možná dvanáctiletého chlapce. Dítě? A je nahé?
Ve chvíli, kdy na něj chtěl promluvit, se kluk rozběhl přímo proti němu. Pokusil se ho odstrčit stranou a proběhnout kolem, ale ponocný ho stihnul uchopit svou mohutnou paží kolem ramen a přitisknout pevně k hrudi. Mladík vypadal vyděšený a snažil se mu všelijak vytrhnout. Ale ani to, že muž v levé ruce držel lucernu a v pravé sekyrku, chlapcovi šance moc nezvýšilo. „Uklidni se. No… No tak,“ zkoušel ponocný zmítajícího se chlapce přivést k rozumu. V ten okamžik se rozezněly zvony. Hoří? Nebo se něco stalo?
Na nádvoří Basoinova paláce se objevilo několik mužů, které ozařovalo světlo příručních luceren. Navzájem na sebe pokřikovali a očividně někoho hledali. Zmateně běhali sem a tam. Dva z nich se vydali po dlouhém schodišti dolů k nim.
Mladík na nic nečekal. Využil momentu překvapení, když se s ním muž otočil, aby zjistil, co se děje. Dupnul mu vší silou na nohu a hned potom přidal druhý úder kolenem do rozkroku. Ponocný byl sice pořádný kus chlapa, ale přes pronikavou bolest, která mu náhle vystřelila do celého těla, svého zajatce udržet nedokázal. Nahý chlapec ze země popadnul látkový vak, co při potyčce upustil a zmizel v šeru.
Když se ponocný trochu zmátořil, ihned vyběhl za ním. „Hej! Stůj!“ křičel naslepo před sebe. Proběhl mezi stěnami domů, až do sousední ulice. Podíval se vlevo. Vpravo. Nic. Ve tmě nikoho neviděl. Chvíli zkusil naslouchat, ale i pokud by kolem proběhlo stádo ovcí, přehlušil by to rachot zvonů a křik strážných, který se mu ozýval za zády.
„Hergot!“ zaklel. Chlapec byl pryč.

* * *

Obrovské dvoukřídlé pokované dveře se rozletěly a do haly vstoupila skupina tří ozbrojených strážných. „Nikde nic, můj pane. Hledali jsme po celém městě, ale po chlapci jako by se země slehla,“ řekl jejich velitel. Ten šel jako první před ostatními.
„Tak hledejte znovu!“ rozeřval se Basoin zuřivě. Ozvěna v sálu dodala jeho příkazu takovou urgenci, že se strážní raději na podpatku otočili a hned zase vyběhli zpátky na ulici. „Neschopní pitomci!“
Basoinovi pulsovaly tepny na čele, div že mu některá z nich nepraskla. Byl rozzuřený k nepříčetnosti. I jeho nejbližší nohsledi, kteří stáli v kruhu kolem něj, si nebyli s to vybavit, jestli ho někdy už takhle viděli. V obličeji neuvěřitelně zrudnul, což ještě umocňoval tmavě červený brokátový plášť, který měl na sobě.
Čarodějka Imalor, která patřila k blízkému kruhu Basoinových věrných, se otočila na ponocného. Ten stál se sklopenou hlavou v rohu místnosti a čekal až bude propuštěn. Podléhal sice přímo městské radě a ne Basoinovi, ale tohle byla mimořádná situace. Celé město bylo na nohou a každý, kdo zastával nějaký úřad, byl zde, nebo venku hledal zloděje.
„Ponocný Bertholde,“ zavolala ho k sobě. Podíval se na ni a okamžitě vykročil jejím směrem.
Byla to velmi pohledná dívka s ryšavými vlasy, které jí sahaly kousek pod ramena. I přes svůj nízký věk měla vysoké postavení a zasloužený respekt všech důležitých mužů v hale. Dlouhé zelené splývavé šaty, doplněné o zlaté výšivky různých magických symbolů, měla v pase stažené širokou stuhou. Dokonale zvýrazňovaly její štíhlé tělo.
„Ano, má paní?“ řekl Berthold, když přišel blíž.
„Znovu mi všechno povíš. Musí být nějaká stopa, které se můžeme chytit.“
„Rád ti pomůžu, paní. Ale opravdu už jsem řekl všechno.“
„Neukradli žádnou bezvýznamnou cetku, Bertholde. Rozumíš? Zmizelo Aderanské slunce. Nejcennější ze všech magických artefaktů. Moc celého císařství je ohrožena!“
Basoin si jejich hovoru zdánlivě nevšímal a popocházel nervózně z jedné strany místnosti na druhou. Každý v okolí se soustředil, aby na sebe náhodou neupozornil a neschytal dávku jeho zloby.
„Udělám vše, co mohu,“ odpověděl upřímně ponocný a sklopil oči. Basoina sice neměl moc rád, ale uvědomoval si, co by mohla způsobit ztráta artefaktu pro říši, a co hůř – co by se mohlo stát, pokud by se dostal do spárů nepřátelům.
„Dobře,“ uspokojeně řekla Imalor a nadzvedla ruku, aby ji položila na Bertholdovo vrásčité čelo. „Teď vstoupím do tvé mysli. Stůj klidně.“ Ale muž byl očividně nervózní, i když se snažil ovládat, jak jen to šlo. Ještě nikdy mu žádný mág nevstoupil do mysli. Imalor zaklonila hlavu a zavřela oči, aby se mohla co nejlépe soustředit. V mysli se jí zableskly vzpomínky. Vzpomínky, které ale nebyly její. Pod víčky těkala očima sem a tam.
Vzdychy. Pak obraz plavovlasé dívky. Mohutná zarostlá paže přejíždí po jejím hrudníku a mne malá pevná prsa. Zaklání hlavu ve slastném opojení, jak do ní rychle vstupuje. Pak začíná zpomalovat, až nakonec zastaví. Na chvilku se od ní odtáhne, chytí ji za kyčle a otočí na břicho. Poklekla na všechny čtyři, rukama se zapřela o stěnu před sebou a nastavila se mu, aby mohl pokračovat.
Imalor zavrtěla hlavou. Objevila se jiná vize.
Utahuje svůj opasek, zapaluje lucernu. Zase ta dívka. Leží na slaměném lůžku a hraje si s vlasy ve špatně osvětleném rohu místnosti. On pokládá na stůl dva stříbrňáky, usměje se a odchází do tmy noci. Imalor vyvolala další obrazy, které se před ní zjevily jako ve snu. Přitiskla více víčka.
Zkontroloval roh a sekyrku, která se mu kývala u pasu a zastavil, aby se protáhnul. Najednou zvuk. Bosé nohy za jeho zády přeběhly po dlážděné cestě. Jde se podívat, kdo se tam skrývá. Chlapec. Sotva dvanáctiletý. Úplně nahý, jen v rukou třímá červenooranžový zdobený vak. Ty symboly. Poznávám ty symboly na látce, pomyslela si čarodějka. Jsou na vlas stejné, jako závěsy v paláci a místnosti, kde bylo uložené Aderanské slunce. Zdá se být jasné, že si to dítě nepřineslo nic s sebou. Strhl závěs, do kterého zabalil artefakt a utekl. Přemýšlela dál. Ale proč je celý nahý? Snad, aby nedělal žádný hluk? Dítě nevzbudí tolik pozornosti, jistě. Ale ani myš se nedostane do pokladního sálu snadno. Natož neviditelně.
Vyvolala tu vzpomínku znovu. Třese se za dřevěnou bednou. Je mu zima. Nevypadá špinavý. Kromě odřeniny na loktu na něm není žádný specifický znak, kterého bych se mohla chytnout. Otáčí se a vyskakuje proti němu. Až teď si toho všimla. Chlapec nemá vlasy. Jeho hlava je úplně hladká.
Strká do něj a snaží se protáhnout. Chlupatá paže ho chytá kolem ramen a přitiskuje na hrudník. Sekyrku v ruce. Improvizovaný vak s artefaktem padá na zem. Zmítá se, snaží se vytrhnout. Co je tohle? Tetování? Chlapec má na zátylku několik drobných kruhů spojených jedním velkým. Tři. Jsou to tři kruhy.
Ozývají se zvony. Otáčí se. Najednou bolest. Chlapec mizí ve stínu uličky. Běží za ním až na konec. Pak se rozhlíží. Nikde nikdo. „Hergot,“ zakleje.
Imalor otevřela oči a sejmula svou dlaň z Bertholdova čela. „Paní, já…,“ začal omluvně Berthold, vědomý si všeho, co viděla. Přerušila ho: „Nic neříkej. Prospěl jsi mi. Nyní běž a zapoj se do pátrání k ostatním.“
„Jak poroučíš,“ řekl uctivě ponocný. Pak se poklonil, podruhé směrem k Basoinovi a spěchal k východu. Velemág mu nevěnoval více než letmý pohled. Hned jak muž zmizel za dveřmi se zastavil u čarodějky, aby zjistil stav. „Tak?“
„Něco mám, nejmocnější,“ pronesla s nadějí v hlase, i když věděla, že toho není moc a že nebude lehké chlapce vypátrat. Basoin přikývnul. „Vkládám tedy do tebe veškeré své naděje, Imalor. Do hodiny vyrážíš a přineseš mi moje Slunce zpátky. A k tomu kůži toho drzého spratka!“
Basoin se obrátil čelem k jedné z chodeb, ze které právě vycházel mohutný obr. Chlap, který musel mít alespoň pět stop na šířku a sedm a půl na výšku. Hora masa, vedle které vypadali všichni v místnosti, jako trpaslíci. Na sobě měl tmavou prošívanici a na ní kroužkovou zbroj, ocelové nátepníky a límec kolem krku. Kožené kalhoty doplňovaly vysoké jezdecké boty. Přes brnění měl černou svrchní suknici s tříčtvrtečními rukávy a dlouze střiženým klínem, který mu sahal skoro do půli kolen.
„Tohle je Rodrag,“ pokynul k němu Basoin svou pravicí, „rozumu moc nepobral, ale bude ti přínosem. Na světě prý není nikdo, kdo by se mu mohl postavit v rovném boji.“
Rodrag se na něj zamračil. Neměl rád, když o něm někdo takhle mluvil. Ať už to byl sedlák, nebo velemág. Hlupákem rozhodně nebyl. Pravdou přesto zůstává, že kdyby si měl vybrat mezi studiem na nějaké vybrané univerzitě a lámáním kostí, lámal by kosti. Žádný učenec nikdy válku nevyhrál. Když chce v tomhle světě člověk přežít, musí se umět hlavně ohánět pěstmi.
„Ale nejvyšší, já zvládnu splnit úkol sama. Nepotřebuji pomoc,“ bránila se čarodějka.
„O tom nepochybuji,“ přitakal jí Basoin, „ale Rodrag tu není náhodou. Jeho účast na vyšetřování je přáním našeho panovníka. Rodrag patří k císařově družině a těší se jeho přízni.“
„Císař? Jak se o tom všem dověděl tak rychle, nejučenější?“
„Informoval jsem ho pomocí zjevení ve snu, kde vyjádřil i svoje přání. Osud celé říše může být ohrožen, jak jsi sama řekla. Rodrag byl na cestě do jižních zemí s poselstvím. Projížděl právě nedaleko a mohl tak přispěchat… na pomoc,“ ušklíbl se Basoin.
Imalor by byla bývala ještě něco dodala a zkusila možná i vyjednávat o Rodragově účasti na celé téhle záležitosti, ale velemág pozvedl ruku a otevřenou dlaní dal jasně najevo, že se o tom už dál nehodlá bavit. Čarodějka sklopila hlavu a přijala svou podřízenost.
„Nic nemeškej, moje drahá. Už svítá. Chlapec teď může být několik mil daleko.“
Přikývla. Pokynula směrem k obrovi, aby ji následoval a vešla jednou z chodeb do zadních prostor paláce.

* * *

Stromy okolo nich se pomalu začínaly halit do barevných odstínů podzimu. Léto předávalo svoji vládu. Když projížděli po prašné cestě, slunce bylo zrovna na nejvyšším místě na obloze, nikde ani mráčku. Snad jen na Imalořině tváři.
Brzy za městem se jim s pomocí několika svědectví podařilo chytit stopu. Společně s Rodragem jeli prakticky bez přestání celý první den, celou noc a část dne dalšího. „Dnes se na noc utáboříme, čarodějko. Nehodlám tu padnout,“ zavrčel Rodrag a myslel to vážně. Jestli se brzy nevyspím a neodpočinu si od koně, tak se z něj svalím rovnou za zem a zůstanu tam ležet.
„Ale chudáčku. Snad není takový velký chlap unavený? To víš, že jo. Tak si tu ustel, já tě zakryju, políbím na dobrou noc a pojedu dál sama,“ ušklíbla se Imalor. Vlastně to byl od začátku její plán. Utahat tu hordu sádla tak, aby mu mohla ujet a dál pokračovat sama.
Byl tak unavený, že by někoho nejraději umlátil k smrti. „Varuju tě! Jestli mi někde zmizíš, tak si tě najdu a vrátím Basoinovi po kouscích!“
Čarodějka ho probodla pohledem.
Sice mi imponují její přednosti a jistě jim věnuji pár svých erotických snů, ale pokud mě osud postaví do situace, kdy jí budu muset proklát hrdlo mečem, nezaváhám ani chvíli. Rodrag byl věrný pouze lidu severních království, odkud pocházel. A císaři. Basoina neznal a jeho problémy ho nezajímaly. Nohsledi už vůbec ne.
Císař ho sem poslal hlavně proto, aby něco nemohlo ohrozit jeho postavení na kontinentě a v rámci říše. Velemág a jeho neobvyklé schopnosti mu pomohly rozšířit hranice a získat nad nepřáteli značnou výhodu. Byl díky tomu nejmocnějším mužem světa a nehodlal na tom rozhodně nic měnit.
Ujeli možná půl míle. Cesta se klikatila po mírném úbočí kopce, kde houstly stromy a postupně se měnily v jehličnatý les. Koně se dostaly příjemného stínu.
„Takže,“ řekla Imalor, „ty jsi císařský posel. Komupak jsi vezl poselství?“
Byla si naprosto jistá, že to je jen chabá zástěrka. Obr rozhodně nevypadal, jako diplomat. Zajímalo by mě, co přesně za tím je. Kam nmohl jet? Do Mardaalu? Ubinoku? Nebo snad dál na jih, až do Al Nawaz?
Rodrag se rozesmál. „Jistě. Jsem císařův posel… Ale spíš posel smrti,“ přiznal bez okolků.
„Nezapíráš?“ podivila se jeho upřímnosti.
„Proč? Mezi sebou snad nemusíme hrát politické hry, ani zastírat co doopravdy jsme,“ řekl a zastavil koně. Otočil se čelem k ní. V sedle vypadal ještě mnohem mohutnější a děsivější. Jako opravdový obr. „Jsem Rodrag, syn Uragův. Sloužím císaři od té doby, kdy s ním můj otec prohrál válku. Když se stal oficiálně jeho poslušným vazalem, císař požadoval, abych se stal zárukou mírové smlouvy a vstoupil do jeho služeb. Bylo mi pět. Už jako malý jsem se začal připravovat na jedno jediné. Abych byl jeho čepelí. Dýkou, která protne hrdlo všech nepřátel. To tedy jsem… císařský zabiják.“
„Odkud pocházíš?“ zeptala se zvědavě Imalor.
„Z Derndanu. A odkud ty, čarodějko?“
„Jsem Imalor.“
„Já vím.“
„Narodila jsem se v Parasenu,“ řekla trochu stydlivě.
Obr se znovu hlučně zasmál. „Takže celý život v Basoinově sídelním městě? Doufám, že nejsi za hradbami poprvé!“
„Vyliž si,“ ucedila směrem k němu a uraženě se odvrátila. Pak pobídla koně do cvalu. Před nimi se mezi větvemi otevřela krajina a dole v dálce už bylo vidět koňskou farmu, ke které mířili. Tvořilo ji několik hospodářských stavení obehnaných oplocenými ohradami s hlavní budovou uprostřed.

* * *

„Tak mluv, člověče. Kam odsud odešel?“ naléhala Imalor na pomocníka místního štolby. Byl to hubený mladík s rozcuchanými neupravenými vlasy. Zastavili ho zrovna, když zavíral ohradu za dvěma hnědými klisnami.
„A dostanu nějakou vodměnu, že jo? Marime říkala, že za to určitě bude nějaká ta vodměna,“ zubil se na ně svým nažloutlým, nezdravě vyhlížejícím úsměvem. V očích měl jiskřičky vypočítavosti.
„Chceš odměnu, skrčku? Dám ti odměnu,“ řekl Rodrag a bez sebemenší námahy ho jednou rukou chytil pod krkem a zvednul tak, aby se mu mohl podívat z očí do očí.
Mladý koňák visel skoro dvě stopy nad zemí a snažil se uvolnit sevření kolem krku. Nemohl se nadechnout. „Jel.. nchrkm.. na… zápchr,“ chrčel a pomalu mu rudnul obličej.
„Cos říkal? Blbě slyším,“ nakláněl se k němu obr jedním uchem a předstíral nedoslýchavost.
„Pusť ho,“ řekla Imalor, „říkám, pusť ho na zem!“
Rodrag uvolnil sevření prstů a zbrunátnělý mladý pomocník spadl z výšky dolů. Plácnul sebou na břicho do prachu a kašláním a sípáním se snažil dostat co nejvíce vzduchu zpátky do plic. Pak se posadil a díval se vzhůru na ty dva.
„Tak co?“ zavrčel Rodrag, „svoji odměnu jsi dostal a plíce sis mohl znovu naplnit vzduchem. Teď je na tobě, abys nám řekl to, co chceme vědět.“
„Jel… někam na západ. Tam,“ ztěžka promluvil mladík a ukazoval směrem na cestu proplétající se mezi stájemi k lesu, „říkal něco vo tom, že musí něco schovat. Pak vo moři. Hrozně blábolil. Štolba ho tu chtěl nechat přes noc, a dokonce mu dal i najíst.“
Imalor natáhla paži a pomohla mu zpátky na nohy. „Pokračuj.“
„Vypadal děsně. Měl na sobě jenom nějakou votrhanou košili staženou provazem. Byla mu až po kolena. Říkal, že je sirotek. Já mu to teda nevěřil, ale štolba furt, že se musí bližnějm pomáhat a vzal ho dovnitř. Sotva jsme lehli, tak se nějak vloudil do stájí a ukradl Arana. Chápete to? Taková spousta plnokrevníků a skvělejch koní. A von co? Ukradne vosla?“
„Osla?“ podivila se Imalor.
„Vosla,“ zopakoval mladík, „já za ním jako běžím a křičím zloděj, zloděj a byl bych ho chytnul. Ale štolba říká, jen ho nech. Třeba se s ním aspoň Aran podívá do světa. A tak jsem ho teda nechal, no.“
„Odveď nás ke štolbovi. Zdá se mi, že by nebylo neužitečné si s ním taky promluvit. Nejen, že mu pomáhal, ale nechal se i okrást?“
„To je těžký, paní. Von štolba přišel před půl rokem vo syna a nedlouho potom taky vo ženu. No a vod tý doby von je trochu na měkko, no. Pomáhá kde komu a stal se z něj hotovej tento, samaritán.“
„Co si myslíš?“ otočila se čarodějka na Rodraga.
„Myslím, že bychom měli vyrazit na západ. Ale jestli chceš, tak si můžu trochu zacvičit i s tím štolbou.“
Rodrag pokývnul směrem ke stájím, které byly jen pár desítek stop od nich. Pomalu se k nim blížil postarší muž s balíkem slámy pod ramenem. Mával na ně na pozdrav.
„Raději ne,“ zavrtěla hlavou a vykročila zpátky ke svému koni, který byl přivázaný opodál. „Jenom projíždíme! Pěknej den,“ křikla na štolbu a vyhoupla se do sedla.

* * *

„Tady! Vidím čerstvé stopy,“ křikla Imalor a nakláněla se ze hřbetu koně, aby lépe viděla na prašnou cestu pod sebou. Rodrag přicválal na svém černém hřebci vedle ní a sesednul.
„Nejen stopy. Náš oslík tady asi nechal hromadu hoven,“ doplnil Rodrag a sehnul se, aby mohl do hromádky, která ležela uprostřed cesty, zabořit dva prsty. Promnul si je a pak řekl: „Nemůže být daleko. Možná dvě hodiny napřed? Do večera ho doženeme.“
Otřel si ruku v prachu cesty a pak ještě o kalhoty a nasedl zpátky na koně. Imalor přikývla a dívala se do dálky k horizontu. Bylo vidět moře a také hustá černá mračna, která se od něj valila směrem k pevnině a zakryla slunce.
„Přichází bouřka,“ řekla.
„Nevadí. Další stopy možná smyje déšť, ale nebudeme je potřebovat. Tahle cesta vede…“
„… do Yarku. Je to ale jen rybářská vesnice. Nic významného v okolí padesáti mil není.“
„Jak říkáš, čarodějko.“
„Neříkej mi tak. Jsem Imalor,“ zamračila se na něj.
„Ale jsi taky čarodějka,“ zasmál se obr.
„Pak ti já mám říkat císařský vrahu?“
„Budiž. Máš pravdu. Tak tedy… Imalor,“ řekl poprvé její jméno. Podíval se jí při tom do očí, ale nevydržel ten pohled dlouho. Musel uhnout. Možná měl strach, aby ho neuhranula. Ale i když se díval jinam, ty pronikavé zelené oči stále viděl. Ten obraz se mu vpaloval do mozku. Zavrtěl hlavou, aby ho zahnal a řekl: „Proč myslíš, že jede sem? Má tu komplice? Chce ukradnout loď a zmizet?“
Zvedal se vítr.
„Pravděpodobně. Co jiného? V Yarku ho najdeme a dopadneme. Pak se můžeme vrátit zpátky,“ řekla Imalor, „a ty k doručení toho svého poselství.“
Pobídla koně a rozjela se vstříc rybářské vesnici, kterou bylo ještě před chvílí možné vidět v dálce. Teď už jim dohled zkrátil blížící se hustý déšť. Netrvalo dlouho, a také pod kopyty jejich koní začaly obrovité kapky spoutávat prach cesty a měnit ho v bláto.

* * *

Úplně promáčení vstoupili do smradlavé, špatně osvětlené místnosti. Ve vzduchu byla sice trochu cítit vůně piva a šunky, ale přebíjel ji pot, zvratky a moč. Když za sebou zavřeli hukot deště, dolehlo k nim brnkání na lyru, šum hlasitých hovorů a tlukot keramických džbánů.
„To je díra,“ řekla zhnuseně Imalor, až to Rodragovi přišlo k smíchu. Na podobné špeluňky byl ze svých cest zvyklý. Spíš možná ještě na horší. „Trochu změna oproti Basoinově paláci, co?“ ušklíbl se a rozhlédl po místnosti, aby našel volná místa k sednutí. Imalor se na něj zamračila, aniž by si toho všiml.
„Tam,“ ukázal do rohu na prázdný stůl. Položil jí ruku na záda, aby naznačil, že má jít první. Její rudé vlasy plají, jako oheň i v tomhle šeru, pomyslel si.
Když se posadili na dřevěné stoličky, pustila se pro změnu Imalor do Rodraga: „Ať jim to nerozsedneš. Vedle tebe tu ten nábytek vypadá, jak pro skřítky.“
Kolem prošla starší obtloustlá ženská v zástěře. V rukou nesla tác plný džbánků s pivem. Byla to hostinská. Nejdřív si jich nevšimla, ale pak se rázem zastavila, udělala krok zpět, aby na ně dobře viděla a nevlídně houkla: „Co vy dva? Pivo?“
Rodrag přikývl. Na stole jim každému přistál jeden džbánek. Chtěla už odejít, ale obr jí chytil za ruku a zeptal se: „Poslechni šenkýřko, neviděla jsi tu chlapce? Tak dvanáctiletého, bez vlasů, tetování vzadu na krku, v otrhaných šatech. Mohl přijet na oslu.“
„Pusť mě, ty hromotluku,“ vytrhávala se hostinská. Rodrag povolil. „Jestli měl tetování nevím, ale jeden takovej tu byl. Přijel možná před hodinou. Prosil, jestli by tu nemohl přenocovat, ale poslala jsem ho pryč. Nejsme tu žádnej sirotčinec. Proč ho hledáte?“ zeptala se a pohledem si je oba měřila, „nevypadáte zrovna na jeho rodiče.“
„To ne,“ odpověděl Rodrag, „chlapec je zločinec. Přišli jsme ho odvést spravedlnosti.“
„Tak zločinec, jo? A co udělal?“ vyzvídala ženská. Imalor se vstala a položila jí dlaň na čelo. Cukla sebou, když vstoupila do její mysli, aniž by ji varovala. Vynořily se první vzpomínky.
Opilci, pokřikování. Jeden bije druhého pěstmi. Křičí na ně, ať toho nechají a vypadnou se rvát ven.
Imalor zavrtěla hlavou. To není ono.
Objevil se jiný obraz. Nalévá ze sudu husté kalné pivo. Najednou chlapec. Bez vlasů, v rukou látkový vak. Žadoní o přístřeší na dnešní noc. Vypadá celý promrzlý, třese se. Má pobledlou pleť a pod očima hluboké stíny. Musí být unavený. Přesto ho posílá pryč, že tu nemá co dělat. Pomalu odchází. Když se otevřou dveře z krčmy, venku je vidět osel a mohutný déšť, který na něj dopadá. Dveře se zavírají. Nalévá další džbánek piva. Někdo na ni cosi přisprostlého volá.
Imalor odstranila svou dlaň. Když někomu vstoupila do mysli, nemohl o sobě rozhodovat, ani se pohybovat, dokud ho sama nepropustila. V tu chvíli se šenkýřka probrala a málem odskočila tak, že vylila zbývající pivo, které měla na tácu. „Co to sakra bylo! Co jste zač?“ řekla vytřeštěně a odběhla pryč do šera hospody.
„Zjistila jsi, co jsi potřebovala, Imalor?“ zeptal se jí Rodrag.
„Možná. Myslím, že nikam neodjel. Vypadal vyčerpaně a možná i nemocně. Déšť ho zmáčel skrz na skrz. Rozhlédneme se okolo.“
Obr souhlasně zamručel, pak do sebe hodil celý obsah džbánku a vstal.

* * *

Lucerna jim slabě osvětlovala půdu pod nohama a jejich jezdecké boty se bořily do bláta. Procházeli podél řady několika hospodářských stavení, které náležely k hostinci. Ani v první stodole, ani ve stájích hned vedle nebylo po chlapci, či oslovi stopy.
Sem tam se ozvalo tlumené odfrknutí nějakého zvířete. Déšť ustával.
Právě si ho všimli.
Ve třetí stodole. V uličce mezi kravkami stál oslík. Rodrag naznačil posunkem Imalor, aby šla z jedné strany vrat a sám šel z druhé. Každý jejich krok doprovázelo čvachtání bahnité břečky, která s výjimkou travnatých ostrůvků vyplňovala celý prostor okolo. Obr posvítil do vnitřku stodoly.
Na slámě, na opačném konci, než byl vchod, ležel schoulený chlapec. I když se blížili pomalu a našlapovali, jak nejtišeji mohli, vzbudil se. Když uviděl Rodraga s Imalor vytřeštil oči a vyskočil na nohy. Než se ale stačil kamkoliv pohnout, obr ho uzemnil perfektně mířenou ránou dlaní do žeber. Div, že mu je nezlámal. Zdálo se, že chlapec na chvíli úplně ztratil dech.
Imalor na něho obkročmo sedla a chytila mu ruce. Hoch se mrskal a bránil jako ryba, která se chytí na háček. Rodrag nožem odříznul jednu z krav a se získaným provazem si přidřepnul nad mladíka, aby mu svázal ruce. Zadíval se při tom na Imalor. Seděla tam na něm jako v sedle koně, držíc mu vší silou ruce. „Možná bych ti měl taky zavdat důvod, abys mě chtěla zajmout,“ řekl a pousmál se. Asi jí těch snů věnuji o něco víc. Když mu opětovala pohled těma hlubokýma zelenýma očima, musel sklopit zrak. Raději ještě jednou pořádně utáhnul provaz. Jakmile Imalor vstala a přivázal chlapci druhý konec okolo kotníků. „Néé… pusťte mě, prosím,“ křičel jejich nový zajatec, jako na lesy.
„Neřvi!“ rozkázal mu Rodrag, ale bez výsledku. Ztišil ho, až když mu ucpal ústa dlaní. „Ještě jednou zařveš a ztlumím tě navěky. Rozumíš?“
Přikývnul.
„Tak kde to máš?“ vyhrkla na něho Imalor. Rodrag ho pustil, ale chlapec nic neřekl. Jen těkal očima sem a tam. Bojí se, že to najdeme. Ví, že to najdeme. Položila mu na čelo svou dlaň.
První záblesk vzpomínek. Teplo. Příjemné teplo v nějaké místnosti. Prostor je vyplněný nezvykle bílým světlem. Nějaký muž. Má na sobě bílý hábit. Pobízí ho, aby vstoupil doprostřed, na nějaké kruhové pódium. Další muži. Je jich tu víc a všichni jako jeden, ve stejných šatech.
Zavrtěla hlavou. Jiný obraz. Dlážděná ulice, ponocný jde po cestě a svítí na schodiště vedoucí k paláci. Strach. Cítí hrozný strach. Rozhodne se přeběhnout a v ruce křečovitě drží zabalený kulovitý předmět.
Přivřela vší silou oči. Soustředila se.
Osel. Nechává ho mezi ostatními zvířaty ve stodole. Je unavený a cítí, že má horečku. V rukou má látkový vak. Zahrabává ho do podestýlky jedné z krav. Lehá si na slámu.
Imalor otevřela oči a odstranila dlaň z chlapcovi hlavy. „Je pod tou krávou,“ řekla a ukázala Rodragovi, „támhle.“
Sehnul se a prohrabal slámu, až narazil na něco, co tam nepatřilo. Mám to.

* * *

Slunce za jejich zády se pomalu snášelo za obzor. Imalor jela první a z dlouhého sezení na koni už ji bolely kyčle. Mrkla za sebe na Rodraga a chlapce, kterého vezl svázaného před sebou. Celou dobu nepromluvil jediné slovo. Jen tupě zírá před sebe. „Měli bych najít místo, kde se utáboříme,“ řekla přes rameno. Po čtyřech dnech, které strávili převážně v sedle, se únava hromadila. Teď nebylo kam spěchat. Získali to, pro co přijeli a jestli se vrátí o den později, nehrálo roli. Už v noci informovala o jejich úspěchu Basoina ve snech.
„Támhle je místo u řeky,“ ukázal Rodrag napravo od nich, na útulnou mýtinu. Zatáhl otěžemi a navedl koně tím směrem. Imalor ho následovala.
Když zastavili, Rodrag uchopil chlapce kolem pasu a hodil ho na zem do trávy, svázal koně k sobě a vyrazil sbírat klestí na oheň. Čarodějka začala vyndávat zásoby ze sedlové brašny, chlapec se schoulil a koukal nepřítomně před sebe.
„Jak se jmenuješ?“ zeptala se ho Imalor, ale nic jí na to neřekl, „Rodrag je od přírody mrzutý, ale neublíží ti, pokud nebude muset.“
Obr se podíval jejím směrem, když zaslechl své jméno. Jejich pohledy se na moment střetly. Pak pokračoval ve sbírání větví, které se mu zdály alespoň trochu suché.
„Tím, že budeš mlčet si život nezachráníš,“ mluvila dál čarodějka. Chlapec se mezitím posadil a začal si ji prohlížet. „Možná, když řekneš, kdo tě navedl a označíš své komplice…“
Imalor dochystala zásoby k budoucímu ohništi a rozprostřela deky. Sama se na jednu z nich posadila, nedaleko od něj.
„Jsem Nicholas,“ hlesnul chlapec. Rozhodl se, že pasivní odpor mu nic nepřinese.
Vida. Promluvil. Možná nám i prozradí další jména. Něco takového nemohl mít z vlastní hlavy. Vzpomněla si na záblesk vzpomínek, když mu vstoupila do mysli. Na muže v bílých hábitech. Ti za tím určitě stojí. A rozhodně mohou představovat mnohem větší nebezpečí než chlapec. Pro Basoina, nebo možná i pro samotného císaře?
„To je zvláštní jméno. Já jsem Imalor,“ zkusila říct co nejvíc přátelsky, aby ho povzbudila.
„Já vím.“
„Výborně,“ odpověděla čarodějka. Přestože nemluvil, tak poslouchal pozorně. „Tak tedy, Nicholasi, máš hlad?“ Chlapec jen zavrtěl hlavou. Kůži měl bledou a krůpěje potu mu stékaly po tváři. „Vypadáš hrozně. Musíš mít horečku. Měl bys něco sníst.“
Nic na to neřekl. „Co tě to napadlo se vloupat do Basoinova paláce? Kdo ti tohle poradil?“ zeptala se. Pak se položila na záda a opřená o lokty si ho měřila. Může být klidně starší, než vypadá.
„Nevloupal jsem se tam,“ odpověděl chlapec s vážnou tváří, „vloupal jsem se ven.“
„Jak to myslíš?“ podivila se čarodějka.
„Ty nemáš tušení, co je ten váš velemág zač,“ obořil se na ni jako by mu najednou ruply nervy, „už kvůli němu zahynuly miliony lidí. Kdyby nic jiného, dal jsem ostatním trochu času navíc.“
Zdálo se, že mu zvlhly oči. Byl rozrušený. Imalor nechápala, o čem to mluví a jen zakroutila hlavou: „Možná jsi se dočista pomátl, chlapče.“ Rodrag se vrátil s obrovskou hromadou dříví v náručí. Pod starou vrbou na kraji řeky ho vyložil a vyhrabal na připraveném místě díru na ohniště. Za moment byl cítit kouř. Obr lehnul k zemi a foukal do klestí, aby podpořil rodící se oheň.

* * *

Setmělo se a teplota o něco klesla. Seděli v kruhu kolem hořícího ohniště a bylo jim všem v sálajícím žáru příjemně. Nicholas se uklidnil, ale během hodiny, co uběhla od jejich posledního hovoru už nic neřekl. Výrazně se potil. Na jídlo také nesáhl, takže pojedli jen Rodrag s Imalor.
Chlapec pozoroval, jak z ohně odskakují jiskry. Jen sem tam zvedl hlavu, aby se podíval na své věznitele. Možná chtěl něco říct, ale nevěděl jak. Možná jen doufal, že vystihne moment, kdy mu nebudou věnovat příliš pozornosti, podaří se mu osvobodit a odkutálet se někam pryč. V jeden moment zachytil pohled Imalořiných zelených oči. „Ukaž ten artefakt,“ řekl najednou.
„Na to zapomeň,“ odsekla hned čarodějka.
„Máš se snad čeho bát? Sedím tu svázaný několik stop od tebe.“
„Já tu sedím taky,“ upozornil na sebe obr, „tak zapomeň na to, že budeš zkoušet nějaké triky.“
„Chci vám jen něco ukázat.“
Podezíravě si chlapce změřila, ale pak opravdu z vaku, který ležel u její levé ruky, vyndala cenný artefakt. Viděla ho jen několikrát v životě a vždy ji svou krásou neuvěřitelně oslnil. Nejinak tomu bylo teď.
Temná koule byla zasazená do zlaté skořepiny, na jejímž horním konci byl krátký řetěz pro zavěšení. Uprostřed té temnoty to zářilo. Světlo ale nebylo z dálky vidět. Nepodobalo se světlu lucerny, nebo čemukoliv, co znala. Jen když se člověk zadíval do černoty artefaktu, tak uviděl podivné jiskření a jistým způsobem cítil obrovskou moc a velikost. Nekonečnost. Tajemství jeho síly zůstávalo známé pouze Basoinovi. Nikomu, dokonce ani svým nejbližším, nebo císaři, ho neprozradil.
„Podívej se do něj znovu. Pořádně,“ vyzval ji Nicholas, když si všimnul jejího zasněného pohledu.
Rodrag vstal, popošel na druhou stranu ohniště a posadil se těsně vedle Imalor. On ten artefakt předtím nikdy neviděl, takže měl v plánu využít této příležitosti, aby to napravil. Když se k ní přitiskl, obrátila na něho překvapeně svůj zrak. „No co? Taky se chci podívat.“
Otočila hlavu zpět na chlapce: „Co přesně mám vidět?“
Nicholas se pokusil neobratně zvednout, jak jen mu to provazy kolem rukou a nohou dovolily.
„Hou, hou. Co to děláš?“ řekl Rodrag a byl ve střehu. Podceňovat nepřítele se nevyplácí. Ani když je to dítě. Navíc z něho lije pot, může být nakažlivý. Co když to není jen z toho, že prochladnul v dešti?
Chlapec se překulil na kolena a doplazil se k nim blíž. Pak se posadil na paty a natáhnul ruce směrem k artefaktu. Imalor nejprve ucukla, ale pak se rozhodla mu vyhovět. Dotknul se dlaněmi horní části s řetězem. Zavřel oči.
Imalořinu pozornost upoutala temnota v nitru koule. Najednou se měnila. Uvnitř jako by se něco zhmotňovalo. Objevovaly se zářící body. A bylo jich na tisíce. Jako nebe plné hvězd. Najednou záře, která je všechny oslnila. Uviděla slunce. Ano. Vypadá to jako opravdové zářící slunce. A kolem něj –  co to je kolem něj? Plavou tam v černotě podivné… kameny? Jeden, dva… sedm. Najednou se přibližují.
„Co to je za čáry? Jak tohle dokážeš?! Jsi snad taky čaroděj?“ rozkřiknul se na chlapce Rodrag. Málem do něj strčil, aby ho svalil pryč od artefaktu, ale ten ho vůbec nevnímal. Se zavřeným očima se soustředil a ruce měl stále položené na horní straně.
Sledovali s Imalor dál obraz, který se jim zjevoval uvnitř. Přibližoval se k jednomu menšímu kamenu. Co to je? To musí být hory. Moře. Lesy. A tady snad… Města?
Nicholas otevřel oči. Obraz se začal zase vzdalovat. Lesy mizely, hory se zmenšovaly, až bylo nakonec vidět znovu jen vzdálené zářící slunce. Pak bylo vše pryč. „To je Aderan. Můj domov,“ řekl chlapec a odsunul se po kolenou zpátky na své původní místo.
„Co to znamená? Kde se tam ty obrazy vzaly? Nic takového jsem nikdy neviděla,“ zeptala se zmatená čarodějka. Rodrag zakroutil hlavou a vrátil se na druhou stranu ohniště, kde si lehnul na záda na deku. Pod hlavu si strčil srolovanou prošívanici a zadíval se na černomodré nebe plné hvězd.
„Vypadalo to jako… Podívej se na ty hvězdy. Jako bychom sami byli na jednom z takových kamenů.“
Chlapec si povzdechl: „Jste. To je váš vesmír. A tam to… byl zase vesmír můj.“
„Co tím chceš říct? Že jsi snad vyšel z toho artefaktu?“
„Z Aderanského slunce?“ doplnila Rodraga Imalor.
„Není to jen slunce. Obsahuje nekonečné množství hvězd. Celé galaxie. Nebo aspoň to tak dřív bylo. Aderan je naše slunce, které obíhá sedm planet – těch kamenů, co jste viděli. Tři planety jsou obývané našimi lidmi – třetí, čtvrtá a šestá. Já pocházím z té čtvrté.“
„Tři planety spojené v kruhu. Tvé tetování…“ vzpomněla si na modrý symbol, který viděla na jeho krku.
„Ano. Symbol spojených planet aderanské soustavy, poznávací znamení.“
„Neposlouchej ho,“ ozval se Rodrag, „kdo kdy slyšel o tom, že by se celá země a nebe vešly do něčeho takhle malého. Natož pak tři. Tahá tě za nos. Akorát tam nějak promítnul podivné obrazy a teď se nás snaží oblbnout.“
Chlapec se naléhavě obrátil k Imalor: „Zamysli se. Jak bych se dostal do pokladního sálu?“
„Stejně, jako jsi se dostal ven,“ opáčil obr.
„Čekal jsem dlouho, než se mi podařilo proklouznout, ale povedlo se mi to hlavně náhodou.“
„Proč jsi neměl šaty? A ty vlasy? Chlapci tvého věku přece nemívají pleš.“
„Skrz bránu projde málo co. Vlasy, ani chlupy to nejsou,“ vysvětloval Nicholas a pohladil si při tom svou dokonale hladkou, potem slitou lebku, „je toho víc z těla člověka, co neprojde. Nezbývá mi moc času, možná týden. Sami vidíte, jak vypadám.“
Měl pravdu. Pohled na něj byl tragický.
„Jistě jsi jen prochladl chlapče. Odpočineš si, vypotíš se a zítra bude líp,“ řekl Rodrag a otočil se na pravý bok směrem od nich, „možná už z toho i blouzníš.“
„To, co nazýváte Aderanským sluncem umírá. Váš velemág z našeho vesmíru vysává energii, kterou pak využívá pro svou magii. Zanikají hvězdy, zanikají celé světy.“
Rodrag si hluboce povzdychnul.
„Pokračuj,“ povzbudila chlapce Imalor.
„Jak vysává víc a víc, začalo to přímo ovlivňovat taky nás. Je to několik staletí, kdy jsme zjistili, že se něco děje. Naše slunce umírá.“
„Staletí?“
„Čas u nás běží jinak než tady.“
Nevěděla, jestli mu věřit. Znělo to dost šíleně. Ta podivná vize, když jsem četla jeho mysl. „A ta zářící místnost, ti muži, co jsem viděla ve tvých vzpomínkách?“
„Sám tomu moc nerozumím. Vědci začali už dávno s výzkumem. Nakonec se jim podařilo sestrojit interdimenzionální bránu do vašeho vesmíru. Ale předměty skrz ni neprojdou. Jen biologický materiál…“
„Bio, co?“ skočila mu do řeči.
„Bio blá blá bláboly,“ zamrmlal si pod vousy Rodrag.
„Prostě lidi a zvířata. Ale dlouho nepřežijí. Po průchodu jedním směrem vždy onemocní, a i když se vrátí zpět, zemřou během několika málo dní. Přišlo se na to, že čím mladší je jedinec, tím déle jeho tělo vzdoruje.“
„Takže děti?“
„Je to jediná šance, jak zastavit naši záhubu. Slunce střídá aktivitu podle toho, jak váš mág čerpá naši energii. Doslova každý týden se mění teplota klidně o desítky stupňů. Nemáme možnost to předvídat a ani zdroje, abychom to ustáli. Lidé umírají po milionech.“
Do praskání ohně vstoupilo hlasité oddechování. Rodrag usnul.
„Kdyby tohle Basoin věděl, jistě by…“
„Ale on to ví,“ vyhrknul na ni Nicholas, „jak sis určitě domyslela, nejsem první, kdo prošel. Ze začátku se dobrovolníci po pár minutách tady vraceli zpět. Později jsme navázali i rozhovory s Basoinem,“ Imalor pozvedla obočí, „naši vyslanci nosili zprávy, i když každou musel někdo zaplatit životem. Basoin se chtěl o nás dovědět co nejvíc. Věřili jsme, že mu to vysvětlíme a budeme moci existovat v klidu vedle sebe. Nabízeli jsme naše znalosti i vynálezy. Ale když přišla řeč na to, že by měl přestat čerpat sílu z našeho vesmíru, nechtěl o tom nic slyšet.“
„Nikdy se o ničem takovém nezmínil,“ zavrtěla hlavou Imalor a přemýšlela, jestli by se jí opravdu Basoin nesvěřil, kdyby to byla pravda. Patří přece k nejdůvěrnějšímu kruhu blízkých.
„Pak se nám vyslanci přestali vracet celí,“ sklopil oči a zadíval se do plamenů, „vracel nám už jenom jejich hlavy.“ Zoufale se podíval směrem k ní a naléhavě pokračoval: „Museli jsme něco udělat. Nedalo se jen tak sedět s rukama v klíně,“ pak se odmlčel a čekal, co řekne.
„Chci to vidět,“ sykla. Přikývnul a sklopil hlavu, aby na ni mohla položit svou dlaň. Když se dotkla jeho čela, ucítila vlhkost potu a horko, které z něho sálalo. Podruhé mu vstoupila do mysli.
Procházela, hledala a sledovala vzpomínky, které na ni vystupovaly. Strávila v nich několik minut. Viděla jeho rodiče, ulice neznámých kovových měst, kamarády, s kterými si hrál. Chlapec se jí s důvěrou naprosto oddal.
Když skončila, zadívala se mu do lesklých skelných očí. „Je čas jít spát,“ řekla a přikryla ho jednou z dek. Pak se odtáhla, aby se schoulila na svém improvizovaném lůžku.
Zavřela oči.
Uběhlo několik okamžiků. Pomalu usínala.
„Řekneš mu, co k němu cítíš?“ zeptal se do ticha Nicholas.
Imalor jeho otázka překvapila: „O čem to mluvíš?“
„O Rodragovi. Všimnul jsem si, jak se na něj díváš. Řekneš mu to?“
„Blouzníš z horečky. Už spi,“ utnula hovor čarodějka a otočila se na druhý bok. Přitáhla si deku k bradě a brzy konečně usnula.

* * *

Když vyjeli z doliny a otevřela se před nimi krajina, spatřili světla Parasenu. Obloze stále ještě vládla temná klenba plná hvězd, ale zpoza obzoru už vystupovala narudlá záře. Dnes v noci spali jen pár hodin, aby mohli časně vyrazit a stihnout to do města ještě před úsvitem. Dřív, než se ulice zaplní lidmi.
Od městských bran byli vzdáleni necelou míli. První jela na svém koni čarodějka, za ní byl v nedalekém závěsu obr s chlapcem. Jeho stav se za poslední dva dny stále zhoršoval. Horkost neustupovala a většinu času prospal, nebo klimbal a moc o sobě nevěděl.
„Koukej, támhle,“ řekla náhle Imalor a ukazovala paží před sebe. Byla tam dvě světla a blížila se k nim.
„Jezdci. Jedou od Parasenu,“ konstatoval Rodrag, „že by uvítací výbor?“
„S Basoinem jsem komunikovala naposledy pár mil za Yarkem. Od té doby, co dostal zprávu, že jedeme, se mi neozval.“ Po chvíli musela souhlasně dodat: „Je to ale pravděpodobné. Jistě ví, že jsme blízko.“
Měla pravdu. Basoin je opravdu netrpělivě očekával ve svém paláci.

* * *

Dva jezdci je doprovodili až na nádvoří. Imalor najednou zachvátil podivný pocit stísněnosti. Sesedla z koně, předala uzdu pacholkovi a počkala, až to samé udělá Rodrag. Obr sundal opatrně chlapce na zem, ale ten už se sám neudržel na nohou a čarodějka ho musela podpírat. Pak ho vzal do náručí a společně, v doprovodu stráží, vešli obrovskými dvoukřídlými dveřmi do haly. Ozvěna kroků se odrážela od stěn, když procházeli pod kopulovitou klenbou do navazující chodby.
Strážní je odvedli ke vstupu do Basoinových soukromých komnat. „Nejvyšší vás očekává,“ řekl jeden z mužů. Vstoupili už sami. Imalor první, Rodrag ji následoval s chlapcem v náručí.
Ocitli se v rozlehlé místnosti, jejíž stěny zdobily různorodé, bohatě malované fresky. Vše bylo laděné do tmavě oranžové, až červené barvy. Stejně tak nábytek, i když toho zde moc nebylo. Basoin měl očividně rád prostor. Po levé straně stál čajový stolek s několika polstrovanými křesly, naproti pak okna s barevnými mozaikovými výplněmi a výklenky se zázemím k sezení. Ty sloužily jak k odpočinku, tak jako místa, kde se vedly důležitá jednání. Přímo naproti vstupním dveřím stála u stěny podlouhlá lenoška se dvěma rudými hedvábnými polštářky. Vedle ní byly z každé strany jedny vysoké dvoukřídlé dveře, které vedly dál, do dalších místností. Středu prostoru dominoval široký, skleněný a zlatem vykládaný lustr, který visel ze stropu. Pod ním už čekal Basoin. S otevřenou náručí je vítal: „Má drahá, tak rád tě opět vidím ve svých komnatách!“
Šli mu naproti a když se střetli, Basoin Imalor objal a políbil ji z každé strany na tvář. Rodrag mezitím položil chlapce na lenošku. Ten byl zjevně mimo, ani neotevřel oči. Pak se obr připojil k oběma pod honosným lustrem.
„Jakou mám radost, že jsem se v tobě nezklamal. Dokonce jste přivedli i toho chlapce. Živého,“ řekl s nuceným úsměvem velemág, „stane se příkladem pro všechny další, kteří by se odvážili vztáhnout ruku na císařskou moc. Zítra bude popraven, pokud se toho dožije. Nevypadá zdravě. V každém případě nechám jeho tělo pro výstrahu veřejně vystavit.“ Přešel po místnosti kolem a zvědavě si je prohlížel. Nikde neviděl předmět svého hlavního zájmu. „Artefakt musí být co nejdříve uložen na své místo. Již jsem zařídil vše potřebné k posílení jeho ostrahy.“
Imalor vyndala z kožené brašny Aderanské slunce. „Zde je, otče,“ řekla a předala mu ho do rukou. Basoin se znovu usmál, tentokrát do temnoty artefaktu a zcela upřímně. Rychle ale nasadil zpět svůj formální výraz. „Drahá Imalor, přece jsem ti říkal, že mě tak nesmíš oslovovat v přítomnosti dalších osob.“
„Otče?“ podivil se Rodrag a překvapeně zvedl obočí.
„Ach ano, vyslanče,“ otočil se k němu Basoin a poprvé tak dal najevo, že vnímá jeho přítomnost, „jedna z mých mladických nerozvážností, řekl bych. Imalor ovšem nejednou prokázala svoji užitečnost. Zajistila si tak právo být součástí skupiny mých nejbližších.“
Chlapec na lenošce těžce vzdychnul a zavrtěl se.
„Otče, je tu…“ Imalor se zarazila, když se na ni Basoin zamračil, „nejmocnější, je tu jedna věc, kterou s tebou chci probrat.“
„Nepočkalo by to na později, drahá? Náš císařský host je jistě unavený a bude se chtít připravovat na cestu, kterou kvůli naší drobné záležitosti, musel přerušit,“ řekl Basoin a pokynul rukou směrem k Rodragovi.
„Já nepospíchám, velemágu. Pro císaře má tohle očividně velkou důležitost, když mě sem odvolal. Jen si řekněte, co má být řečeno.“
„Nuže dobrá. Co máš tedy na srdci, má milá?“
Upoutala svůj pohled směrem k ležícímu Nicholasovi. „Chlapec. On…,“ řekla a zaostřila zpět na Basoina. „pověděl nám svůj příběh. O tom, odkud pochází. A také příběh o světě v artefaktu.“
Basoin pozvedl obočí: „Ano? A?“ Zaměřil svůj pohled na temnou kouli, kterou držel v rukou. Otočil se k nim zády a rozešel se po místnosti. Imalor nevěděla, jak pokračovat. Z nějakého důvodu měla pocit, že na světě není nikdo jiný, kdo by mohl Basoina přesvědčit, aby přestal využívat energii artefaktu a zachránil tak lidi, jejichž životy na tom závisí. „Ti lidé. Mluvil jsi prý s nimi. Musíme změnit to, jak s artefaktem nakládáme.“
„Změnit… Hmm.“
„Zachránit je.“
„Zachránit,“ zopakoval. Došel ke stěně a otočil se, aby se jí podíval do očí.
„Pak je to tedy opravdu skutečné? Nebyly to jen povídačky blouznícího způsobené horečkou?“ zeptal se Rodrag. I když mu Imalor prozradila, co všechno viděla pomocí magie v chlapcově mysli, kroutil nad tím hlavou. Byl přesvědčený, že viděla jen obrazy z jeho snů. Bludy, výmysly.
„Skutečné?“ znovu opakoval Basoin, „ano. Je to skutečné, milý obře. Stejně tak skutečné, jako moc tvého císaře.“
Velmi pomalými kroky se k nim začal vracet. Obracel přitom nervózně kouli ve svých rukou. Když mluvil, něco v jeho očích se Rodragovi přestávalo líbit. „Magie je krásná věc. Může dělat divy. Pomoci dobýt města, ničit nepřátelé po stovkách nebo jim ze snů udělat noční můry.“
Krok.
„Ale to není zadarmo. Nic není zadarmo,“ pokračoval teatrálně Basoin a udělal druhý krok, „každé, byť sebemenší kouzlo stojí mágovu energii. A ta se doplňuje jen velmi omezeně. Nikdo není tako mocný, aby vydržel věci, které jsem dělal pro říši já. Byl by seschnul a zemřel dříve, než by zahubil prvních tisíc kopiníků u Rewai.“
Krok.
„Než by rozprášil hradby Theldakilu, nebo rozlámal válečné vozy u Derndanu.“
„Derndanu? Ty jsi byl s císařem, když zlomil mého otce v bitvě?“
„Nebylo to zadarmo, věř mi, drahý Rodragu. Stálo to spoustu energie, kterou jsem získal z Aderanského slunce.“
Poslední krok. Stál znovu jen několik stop před nimi.
„Ale ta vítězství stála nejen energii a životy nepřátel. Stála miliony životů nevinných lidí,“ vložila se do jeho řeči Imalor.
„Jen nezbytná součást celé věci. Prasata také umírají na jatkách, aby nakrmila naše hladové krky. Smečka vlků roztrhá jinou, konkurenční, aby ubránila své teritorium. Bůh přiznal právo na život pouze silným. Silní rozhodují o životech jiných a mohou je obětovat pro své vlastní přežití.“
„Nezlob se, nejvyšší, ale nikdo z velemágů o tom nemá tušení. Nemůžeš sám rozhodovat o milionech životů. Magická rada by měla k artefaktu vydat své stanovisko.“ Basoin znal Imalor dobře. Bylo mu jasné, že ji jeho slova nepřesvědčí. Vždycky byla změkčilá a bránila slabé. Už při studiu magie se zajímala nejvíce o to, jak by mohla pomáhat chudákům. Jak zajistit dobrou úrodu, jak naplnit hrnce sirotkům.
„Nezbytná součást, která mi jistě nedělá radost, má milá,“ pokračoval, jako by nic neřekla. „Stejně tak, jako mi nedělá radost to,“ pozvedl dlaň a natáhl ji směrem k ní, „že ses rozhodla mi stát v cestě.“
Stiskl v pěst.
V tu chvíli Imalor vytřeštila oči a chytila se kolem krku. Neviditelná síla jí sevřela hrtan, a i když se snažila jí v tom bránit, neměla šanci. Nemohla dýchat, dusila se. Basoin obrátil na chvíli svou pozornost směrem k Rodragovi. Prostě tam stál a celou scénu pozoroval. Ani za mák se mu nelíbilo, co viděl, jenže co bych mohl udělat? Vzepřít se proti nejmocnějšímu muži říše?
„Vážím si toho, že jsi mi navrátila mé Aderanské slunce,“ pronesl klidně, jako by se nezmítala v křečích stopu nad podlahou, „budeš pohřbena se všemi magickými poctami.“

* * *

Basoin se jí díval do očí, když se z jeho levé strany vynořila obrovitá čepel meče. Proletěla mu těsně před obličejem přímo ve směru, v jakém slibovala utnout jeho nataženou paži. Rodragovo racionální uvažování přemohly nečekané pocity. Nedovolím, aby ji zabil! Takhle to být nemá.
Ostří se dotklo látky na Basoinových šatech a začalo se drolit. Rodrag nevěřícně vyvalil oči. Ocel se drobila na tisíc kousků, jako ledová kra, která narazila do břehu. Za vteřinu už držel jen jílec a tupou půlku meče.
Velemágova druhá ruka držela důležitý artefakt, a tak musel pustit Imalor a pohnul dlaní směrem k Rodragově krku. Když se dostal do správného postavení, semkl ji v pěst. Rodrag zachroptěl. „Jak dojemné. Obr a čarodějka. Oba stejně slabí a hloupí, spojení směšnou náklonností.“
Imalor se svalila na zem a zoufale kašlala. Neměla sílu se zvednout k jakémukoliv odporu. Sklíčeně otočila hlavu, aby viděla na Rodraga. Poletoval nad zemí a zmítal se v nezvladatelné agónii, snažíc se dostat do plic, byť jen malý, doušek vzduchu.
„Položí své zbytečné životy pro lidi, které vůbec neznají. A jeden pro druhého,“ pokračoval dál Basoin.
Dveře do místnosti se rozrazily a dovnitř vstoupili dva strážní, kteří doteď čekali venku a zaslechli podivný hluk. Když uviděli, co se děje, tasili meče, aby se postavili k Basoinově obraně.
Ne. Nesmím to vzdát. Imalor soustředila svou magickou energii do jednoho mávnutí rukou. V tu chvíli oba odletěli zpět a s mohutnou ránou se za nimi zabouchly i dveře. Na nich se uvelebil magický zámek, který bránil tomu, aby se je kdokoliv pokusil opět otevřít.
Basoin vytušil nutnost vystřídat své oběti, a tak Rodraga pustil na zem, aby se pokusil znovu zmocnit Imalor. „Tak takhle se chceš odvděčit za všechno, čím jsem tě zahrnul?“ řekl a sevřel pěst, ale odrazila ho zřejmě posledním obraným kouzlem, na které se zmohla. Plazila se směrem od něj, slábla.
Rodrag ležel a nehýbal se. Neměl vzduch příliš dlouho.
Chtěla něco popadnout. Cokoliv. Nebo se jen trochu dostat z Basoinova dosahu, aby zvládla sebrat síly.
Najednou rána.
Zlatem pokovená koule dopadla přímo na dlážděnou podlahu a kutálela se pryč. Chlapec, kterého si doteď nikdo nevšímal, se přiblížil zezadu k Basoinovi a vyrazil mu mocný artefakt z ruky. Sotva se při tom udržel na nohou. Velemág zařval vzteky a rychlým máchnutím odhodil chlapce až ke stěně. Po červených a bílých dlaždicích, které zdobily v šachovnicovém vzoru podlahu, se koulelo Aderanské slunce přímo k Imalor. Natáhla k němu svou ruku. Zavřela oči. Soustředila se. Vysávala ze Slunce tolik chybějící energii.
Basoin se k ní zuřivě blížil a napřahoval nohu, aby ji surově kopnul přímo do hlavy. Pustila se artefaktu, otevřela oči a pohledem nohu zastavila. Basoina to nevyvedlo z míry. Hned nastavil k útoku dlaně. Mezi prsty mu začaly jiskřit malé blesky a pak na Imalor vrhnul obrovské množství své magické energie. Vlna, která do ní vstoupila, vzepjala její tělo v křeči.
Zůstala nehybně ležet.
Basoin se pousmál v uspokojení z vlastního vítězství.
V tu chvíli se ovšem za jeho hlavou vynořil Rodragův obrovský hrudník. Obr ho zlostně chytil oběma rukama pod krkem a vší silou ho s děsivým řevem přehodil přes celou místnost. Mág to vůbec nečekal a nemohl se nijak bránit. Proletěl velkou rychlostí vzduchem, jako by snad nic nevážil. Když narazil čelem přímo na roh čajového stolku, ránu doplnilo křupnutí lebky.
Jeho tělo zůstalo ležet na chladné podlaze. Z nosu mu začala líně vytékat krev na bílou dlaždici. Oči měl sice otevřené, ale jinak nejevil žádné známky života. Byl mrtvý.
Obr přiskočil k Imalor, zvedl jí hlavu a podepřel o svá stehna. „Imalor,“ mluvil na ni a hladil po vlasech. „Imalor!“ zakřičel. Najednou sebou trhla. Hlubokým nádechem do sebe nasála snad všechen vzduch v místnosti. Její zelené oči zaostřovaly na Rodragovu ostře řezanou tvář. „Rodragu,“ hlesla. Žiju.
Když si uvědomila, kde je, zazračil se jí v pohledu strach. Očima se rozhlížela kolem sebe. Basoin? „Je po něm,“ řekl obr. Domyslel si její myšlenky.
Pomalu se posunula na lokty a zvedla hlavu. Uviděla jeho bezvládné tělo, jak leží asi pět stop od nich. Najednou se v ní mísilo spousta pocitů. Úleva. Radost, že je Rodrag v pořádku. Obavy o Adeřany. Ale také hluboký smutek z Basoinovi smrti. Nikdy mi nebyl opravdovým otcem. Ale celý můj život byl spojený s jeho. Vedl mě a pozvedl mezi mágy.
Teď je mrtev.

* * *

Když se jí podařilo vstát, přešla s Rodragem ke zdi, kde ležel chlapec. Rodrag přiložil hlavu k jeho hrudníku, aby zjistil, jestli mu ještě bije srdce. „Žije,“ řekl Rodrag. Chlapec ztěžka otevřel oči, jak uslyšel jeho hlas. V jejich skelném povlaku se zračila blížící se smrt. Chytil Imalor za ruku a vší silou stiskl. „Imalor,“ zašeptal.
Přiblížila hlavu, aby ho lépe slyšela. „Jsem tady.“
Ozvalo se hlasité zabouchání na dveře. „Nejvyšší?“ zavolal strážný zpoza nich. Pak další bušení.
„Imalor, musíš…“ chlapec se odmlčel. Každý pohyb rty vyžadoval velké úsilí. „Musíš se postarat o moje lidi. Musíš opatrovat Slunce.“
„Já?“ řekla překvapeně. Oči jí zvlhly a po tváři začala stékat malá slza. „Ano. Jistě. Budu!“
„Rodrag ti bude oporou. Stejně, jako ty jemu.“
To byla poslední slova, která chlapec pronesl. Pak vydechl naposledy a jeho prázdné oči hleděly nehybně před sebe. Zatlačila mu rukou víčka.
Další rány zaduněly místností. Magický zámek sice držel pevně, ale mohl dveře udržet zavřené pouze, pokud tam byly. Někdo se je právě snažil vyrazit.
„Musíme jít,“ řekl Rodrag a chytil Imalor za ruku, aby ji odvedl pryč. Ještě naposledy věnovala pohled chlapci. Pak Basoinovi. Odběhla pro Aderanské slunce, které strčila do své brašny a společně zmizeli v zadních chodbách Basoinových soukromých komnat.
Dveře svázané magickým zámkem začaly na několika místech praskat. Zbývalo jen pár vteřin, než se rozlomí úplně.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *