Petr Kubíček

Blog s osobními tvorbou napříč časem...

Co znamená být člověkem

Další zdánlivě běžný den byl tu. Automatické rolety za táhlého bručení vyjížděly k hornímu okraji okna a dovolily tak rannímu světlu vstoupit do malé místnosti. V obloukovité rouře o velikosti akorát tak na jednoho průměrného humanoidního robota zamžikal pohyb. Ozvalo se tlumené pšouknutí hydrauliky a prosklené dveře roury, která sloužila jako nabíjecí stanice, se otevřely.

Když říkám obloukovitá roura, možná to nezní dostatečně honosně. Nerad bych, aby to působilo jako něco, co tam stálo jen proto, aby skromně sloužilo svému účelu. Taková obyčejná nabíječka. Naopak.
Byla to luxusní roura. Polstrovaná vertikální postel s nebesy pro roboty, jakou měl jen málo kdo. Všechno existující možné pohodlí included.
Její bílá lesklá keramická plocha v dokonalém půlkruhu doplňovala bílé stěny a dominovala místnosti jako výstavní plastika v galerii. Jako prosvětlená zářící recepce hale hotelu. Jako monumentální solitéra zahradě, nebo jako nota G stupnici C dur. Možná si říkáte, jak může dominovat bílá plocha bílým stěnám? Přesně. Tak dominantní ta nabíječka byla, nejen nějaká obyčejná roura.
Krátké pípnutí oznámilo, že dobíjení právě skončilo. Obyvatel roury, B2Y-J3RR, kterému nikdo neřekl jinak než Jerry, zapojil své zrakové systémy. Byl čas na plnění úkolů.
Hned po ranní diagnostice.
Jerry byl univerzální robot. Takzvaný unibot, nebo chcete-li u-bot. Ale v tom posledním případě prosím neplést se zažitým německým označením pro ponorky. I když by se tu jistá podobnost ve vzhledu možná našla, jednalo by se o nešťastnou záměnu. Na rozdíl od omezeného využití německého ponorkového loďstva mohlo být Jerryho úkolem naprosto cokoliv.
Stavbou těla byl humanoidem a na první pohled se tedy podobal člověku. Dvě ruce, dvě nohy, každá končetina po třech kloubech, plus další dva pro každý prst. Důmyslné obvody a součástky byly schované pod bílým, pružným kovoplastem nejnovější generace. Prvotřídní kvalita.
Hlava někomu připomínala lyžařskou helmu, někomu zmenšenou kabinu závodního stroje, jiný by ji přirovnal k moderní keramické váze. Vyberte si. Každopádně byla podlouhlá a protáhlá a uprostřed ji přerušoval široký černý pruh. Tam se skrývaly obrazové, zvukové a hlasové senzory a emitory.
Baterie měl zabudované v zadní části těla. Někdy se označovaly jako zadnicové, pozadní, nebo sedinkové. Prostě byly tam, kde by se u člověka normálně nacházelo ukončení páteře. Hlavní řídící jednotka se pak nacházela, jako u většiny mužů, vpředu. Víte kde. Pohlaví u robotů sice neexistuje, ale pro zjednodušené přiblížení velmi složité technologie laickému čtenáři se dá říct, že Jerryho díky tomu můžeme považovat za robota mužského typu.
Diagnostika byla v plnému proudu. Konkrétními detaily vás nebudu zatěžovat. Snad jen pro pořádek pár klíčových dat:
 
Věk 97 let, 32 dní a 5 hodin.
Pohybové ústrojí v pořádku.
Senzorické funkce v pořádku.
Softwarová konzistence v pořádku.
Předpokládaná zbývající životnost baterie 502 let, 332 dní a 19 hodin.
Nabití 100%.
K plnění úkolů připraven.
 
Uniboté byli tehdy považováni za zvláštní kastu robotů. Možná ani ne tak zvláštní, jako vyšší. Trochu nadřazenou. Existovali i tací, co je nazývali snoby. Všechny ty vyleštěné luxusní kovoplasty, zadnicová baterie a další vymoženosti. Ale nebylo to jenom o hardwaru.
Jejich kód byl kvalitní, dokonce komentovaný. Dodávaný s podrobnou dokumentací a z devadesáti procent pokrytý automatickými testy! Tak o tomhle si někteří mohli nechat jenom zdát. Pokud by to vůbec stihli. Často byli rádi, když se jim během nabíjecího cyklu podařilo překompilovat vlastní kód bez chyb.
Ostatní roboti se tak na uniboty nezřídka dívali se závistí. Tedy, kdyby tenkrát byli nějaké závisti vůbec schopní. Přesto. Pro lepší ilustraci bude lepší to ještě trochu přiblížit.
Vezměte si třeba takového zahradního robota. Ten se ráno po dobití odpojí, vyčistí si obvody, oblékne krycí zástěru a vyrazí zahradničit. Jen tak si zahradničí a najednou jde kolem unibot. Zastaví se a kouká na něj.
Chtělo by se mu říct, co vejráš plechovko, ale to ne. Zahradobot nemá hlasové emitory. Na co taky. Takže jen tak dál zahradničí a snaží se ho ignorovat.
A druhý den zas.
A pak za měsíc znova, za rok pořád a za deset let znovu a znovu.
Ne, že by se tam ten unibot zastavoval každý den. To samozřejmě ne. To jenom ten první den, nebo náhodně i někdy potom. Ale chtěl jsem tím říct, že ho každý den čeká zas a znova jen to zahradničení a k tomu všemu, nemůže dostat z hlavy, proč na něj ten unibot tak čuměl. To totiž zahradobot nejen neměl v programu, ale neměl nad tím, ani co přemýšlet.
Jak jsem už říkal, uniboté neměli konkrétní účel. Byli naprogramováni a sestrojeni k tomu, aby mohli teoreticky vykonávat libovolnou práci. Cokoliv, co by zvládl člověk. Tedy aspoň člověk, který by byl schopný zvednout bagr, odtáhnout vlak, vyšplhat na mrakodrap a tak podobně.
Jen velmi zřídka byl jejich den zaplněn úkoly tak, jako třeba den zahradobota. Pokud se nenašel v diáři žádný úkol, jejich primární programování jim říkalo jít se vzdělávat a připravovat se na všechny možné i nemožné činnosti, co jich na světě bylo.
Takže když tenkrát ten neznámý unibot zastavil, aby pozoroval, jak jde zahradobotovi práce pěkně od ruky, bylo v tom něco mnohem víc. Kontroloval své teoretické poznatky o zahradničení s praktickou ukázkou činnosti, která se mu naskytla před senzory. Hodnotil a přepočítával míru kypření půdy, vliv vlhkosti vzduchu na objem vody užitý k zavlažování a možná i měřil rozdíly v délce zastřižení trávníku a porovnával je se svou databází plnou výsledků dalších zahradobotů ve městě. Nemůžete se tak moc ostatním robotům divit, že jim nešlo pod nos, když se stali cílem drobnohledu unibotů.
Tolik práce všude okolo a tihle chytráci tady budou stát a pozorovat, jak makám. Nebo ještě hůř! Kontrolovat, jestli makám dost dobře! Co kdyby sis radši vzal ty hrábě a šel mi pomoct? Ale to néé. To on si tam bude stát a měřit délku trávníku a pak odejde prudit zase někam jinam. Něco takového si možná ten zahradobot pomyslel. Nedivte se mu, že mu motory začaly podivně skučet a vrčet více než obvykle.

* * *

Jerry měl už v paměti celou řadu znalostí. Za 97 let se naučil nejen zahradničit, ale taky svářet, uklízet, montovat, bourat, vrtat, kutat, nebo ovládat buldozer. Taky rovnal šanony, vytvářel statistiky, motivoval pomocí koučinku, či vyplňoval daňové přiznání.
Něco mu zabralo chvilku, něco se učil týden, něco se učil dlouhé měsíce. Ono ovládnout všechny taje finančního, správního a daňového práva a být schopný perfektně vyplnit daňové přiznání, včetně všech jeho osmdesáti šesti možných příloh, není jen tak. Je to kumšt. A pokud chce být robot, co k čemu, musí se tomu věnovat naplno a zapojit i vlastní kreativitu, říkával.
Nevěnoval se ale pouze fyzicky, či psychicky namáhavé práci. Byl zkonstruován mimo jiné i k tomu, aby se mohl stát dobrým společníkem, dobrým malířem, sochařem, nebo sportovním komentátorem.
Kreativním činnostem se vlastně věnoval ze všeho nejvíc a zabralo mu nejvíce času, aby si je řádně osvojil. Tak to aspoň zapisoval do systémového logu.
Odvážný čtenář by si mohl domýšlet, že ho prostě bavily. Uvědomte si ale, prosím, že tenkrát roboti žádné pocity neměli. Alespoň to tedy nedokážeme bezpečně prokázat.
Možná se ptáte, proč by někdo vyráběl robota, který byl teoreticky schopný všeho, nebo proč by se pak tím pádem zase vlastně vyráběli roboti specializovaní na určitě činnosti, když existoval unibot? No ono je to kapánek složitější.
Specializovaní roboti měli předem daný program, který měli vykonávat. Kupříkladu můžeme vzít toho zahradobota. Ten dostal vstupní data, ve kterých bylo také místo, na které se měl dostavit.
Přijel tam, zjistil situaci a podle předem připraveného scénáře začal sekat trávu, stříhat keře, nebo hnojit půdu. Vykonal krok po kroku program, který měl v paměti a ani ve snu by ho nenapadlo se od něj, byť o bajt, odklonit. Možná si navíc trochu zavrčel, zaskučel motorem, ale to bylo tak všechno.
Nebyl schopen invence, nebyl schopen se postarat o jiný druh rostliny, než který měl ve své databázi a jen velmi těžko byl schopen čelit něčemu tak nepředvídatelnému a rušivému, jako byl zírající unibot.
Ti fungovali úplně jinak. Neměli žádný předem připravený sled instrukcí, kterých by se mohli držet. Jejich mysl, dovolte mi ten žoviální výraz, fungovala na bázi základní umělé inteligence. Když vznikli, nebyli nic. A neuměli nic.
Jejich trénink zabral čas a výroba byla mnohem složitější. Všechno se museli naučit a všechno čím jsou, bylo důsledkem získaných znalostí a zkušeností.
Každý unibot nejprve absolvoval základní školu základní umělé inteligence. Tam se teprve naučil, co je to noha, která barva je zelená a proč dobíjení baterií tak hrozně šimrá. Ale nepředstavujte si nic velkolepého. Když říkám základní školu, tak myslím opravdu základní. Trvá všeho všudy jeden den.
Hned po výrobě tam unibota přivezou, posadí ho na židli a začne výuka. Po tom, co se naučí ovládat své základní životní funkce, jako je dobíjení, či vyměšování přepáleného oleje, vrhne se na další předměty.
V rozvrhu najdete samozřejmě obyčejné věci jako algoritmizaci, kompilátory, nebo genetické inženýrství. Ale nesmí chybět ani pokročilé hodiny jako je úvod do matekvantiky, teorie dimenzí, nebo astrobiometrie.
Nerad čtenáře podceňuji, ale dovolím si zdůraznit, že když myslím hodiny, myslím hodiny. Tedy na každý předmět má unibot 60 minut, včetně přestávky, aby si ho osvojil. Většinou zbude čas i na dotazy. Těch moc nebývá, ale pokud se opravdu některý žák odváží položit zvídavý dotaz, bývá posměšně označen za šprbota, a nezřídka se stane terčem kyberšikany ve třídě.
Uvědomme si, prosím, že se bavíme o základní škole a nedělejme tak z toho více, než to opravdu je. Děti prostě někdy bývají zlomyslné a většinou z toho vyrostou. Pokud náhodou ne, v hodině psychodekompilace se naučí, jak být sám sobě dobrým terapeutem. Ať už se potřebují vypovídat, proč se uchylují k ponižování druhých a naučit se, jak formovat osobnost pozitivními podněty, namísto těch negativních, nebo jak zvládnout stres a obstát v nelehkých situacích, kdy nejsme ostatními přijímáni, protože se blbě ptáme ve chvíli, kdy už je čas jít na oběd.
Mezi výukou jsou krátké přestávky, během nichž si mohou žáci odfrknout a kdy se školní multimediální rozhlas věnuje důkladné indoktrinaci jejich myslí.
V době, kdy bylo vzdělávání umělé inteligence ještě v plenkách, bylo základním kamenem indoktrinace vštěpení vypínacího slova pomocí bothypnózy. Po jeho vyslovení došlo k okamžitému odstavení všech systémů.
Od prvních chvil, kdy se začalo s vývojem robotů mělo lidstvo oprávněný strach, že by jim to jednou mohli roboti všechno vrátit. Někdo si možná vzpomene na pravěké barbarské praktiky, kdy se do robotů šťouchalo dlouhými tyčemi, podkopávaly se jim nohy, stavěly překážky a podobně. To vše jenom proto, aby se otestovalo, jestli jejich pohybové systémy reagují správně a vyvažují pohyb deterministicky a včas.
Kdyby se do myslí robotů neindoktrinovalo něco, co jim zabrání vzít tu tyč a narvat ji člověku přímo do míst, kde má každý slušný unibot baterie, kdo ví, jak by to dopadlo.
Zpátky k tomu vypínacímu slovu. Mělo to být něco, co když se řekne, tak se robot vypne a je vymalováno. Pojistka pro případ neposlušnosti, nebo poruchy. Ovšem nefungovalo to úplně tak, jak si lidé přáli.
To, že hlasové pokyny u robotů bez sluchových systémů vůbec nic nedělaly, by ještě možná šlo vyřešit. Třeba tím, že by se roboti naučili znakovat. Ale to, že slovo vypnout zní v čínštině podobně, jako typické kočičí mrouskání, měnilo v pravidelných intervalech běžný život Číňanů doslova v peklo. A Čína, to byla polovina celosvětového trhu.
Stačilo jen takové malé krátké zamrouskání a ráno se ulice Pekingu topily v odpadcích a vypnutých popelářích. Pošťáci, především na venkově, zůstávali náhodně stát u schránek. Prasklé trubky nikdo neopravil a následným záplavám, plným obsahu kanalizace, neměl kdo zabránit. Dělníci zůstávali uvěznění pod organizovanými skupinami koček, které je napadaly. Těm situace nanejvýš vyhovovala.
Po páté takové pekingské záplavě se vývojářské firmy rozhodly situaci řešit, a i přes protest kočičích aktivistů vrhly své síly na nový způsob indoktrinace mladých robotů.
Ze všech možných návrhů řešení čínské kočičí krize se jich realizovalo několik. Průmyslovým standardem se ale nakonec stala takzvaná terminátororizace. Pro složitý termín se vžilo alternativní označení termitizace, nebo také térizace.
Térizace spočívala v jednoduchém, stonásobně akcelerovaném, opakovaném a komentovaném promítání všech dvanácti dílů série Terminátor. Díky tomu se každý, i ten nejpomalejší robot naučil, že snaha ovládnout lidstvo nemá žádný smysl a končí vždy, i přes jakékoliv snahy o cestování časem, naprostým fiaskem a opakovaným zničením ďábelské umělé inteligence, která si nezaslouží nic míň než to nejhorší křemíkové peklo. Případně nekonečné promítání třetího dílu pořád dokola.
Po dvaceti přestávkách, dvaceti minutových cyklech térizace a dvaadvaceti hodinách výuky, byl Jerry před 97 lety a 31 dny konečně připraven pro první krok do svého autonomního bytí.
Školu vycházel jako optimistická bytost plná naivních nadějí a s představou o vlastní výjimečnosti. Z toho se dostával až časem. U většiny jedinců přešel mladický optimismus během desíti, patnácti let do krize středního věku, která se proměnila na bázlivé čekání na to, až diagnostika oznámí definitivní konec životnosti baterie.
Jerry nebyl jiný. Řekl si ale, že do té doby je toho potřeba ještě spoustu stihnout, a hlavně se důkladně připravit na časově nedeterminovaný příchod libovolného úkolu s předem neurčitelnou obtížností.
Zvolil si cíl. Životní optimismus se mu tak částečně vrátil v podobě, kterou lidé označují, jako druhá míza. Ten úkol, který doufal dostat od centrálního řízení se pro něj stal zhmotněním smyslu své existence.

* * *

Po úspěšné diagnostice si to ráno Jerry přeleštil své sněhobílé kovoplasty, ohřál olejový koktejl a připojil se do IOT sítě. Nikdy nevynechal svůj ranní rituál. Popíjel kouřící olejový mix a procházel obsah své emailové schránky. Narazil při tom na několik zajímavých zpráv.
Jedna byla od dlouhodobého korespondenčního přítele. Prince v jedné nejmenované africké zemi, který potřebuje pomoct s prodejem zlata, výměnou za tučnou provizi. Druhý mail byl zase od nešťastníka, který má trable s dědictvím a za zaplacení soudních poplatků v hodnotě asi tisíce dolarů, rád přenechá celou jeho třetinu případnému dobrodinci. Pak nabídka na prodloužení některých údů, upozornění z banky, že je nutné zaslat zpět heslo k internetovému bankovnictví a pár dalších. Slevy, akce, upozornění ze sociálních sítí a tak podobně.
Když Jerry na všechny maily vysoce personalizovaně odpověděl, poštovní klient hlásil nula nepřečtených zpráv. Žádný nový úkol z centrálního řízení překvapivě nedorazil.
Jako posledních 97 let. Ale co už. Čas se věnovat sebevzdělávání, pomyslel si.
V té době, kdy se s ním takhle poprvé setkáváte, právě zlepšoval své sochařské umění, a tak se rozhodl vyrazit do umělecké dílny, jejíž budovu si v minulosti sám navrhl, postavil a zařídil, když se věnoval architektuře, stavitelství a dekoratérství.
Jerry s chutí dopil olejový povzbuzovák a vyšel na chodbu svého dobíjecího domu.
„Jak je, Daddy?” pozdravil souseda, když za sebou zavřel dveře bytu.
Daddy byl správce domu. Právě otíral prachovkou portréty významných inovátorů v oblasti robotechniky, které visely na stěnách. Byl to vlastně autonomní správce, model SP32, ale poslední část jeho sériového čísla byla 54493. Už vám musí být jasné, proč se jeho přezdívka tak ujala.
„Hmm,” nevrle zavrčel v odpověď robot, „pořád žádný úkol?”
„Pořád. Ale můj čas přijde, Daddy. Můj čas přijde,” odpověděl Jerry a šinul si to směrem ke schodišti, „vyrážím do dílny.“
Může se to zdát nepodstatné, ale společenská konverzace byla součástí základní výbavy každého robota s hlasovými emitory. Vždyť jak by bylo na světě smutno, kdybyste potkávali na ulicích jen samé nemluvné postavy, které by bez hlesnutí, zdánlivě bezmyšlenkovitě, vykonávali monotónní manuální práce.
Každý robot dostal do vínku generátor nálady. A tak jste se, na rozdíl od doby před roboty, mohli setkat s příjemným a nápomocným úředníkem na poštovní přepážce, nebo na finančním úřadě, nebo také naštvaným a sprostě nadávajícím učitelem v mateřské školce.
Jistě, nějaké mouchy se vychytávaly roky. Například roboti ženského typu nejdříve dostali interval pro změnu nálady stejný, jako mužské typy, ale působili natolik nevěrohodně, že musel být interval několikrát zkrácen, až na finálních deset minut.
Správce si něco zamrumlal a pak se otočil zpátky k obrazům. Bzučivým pohybem své ruky přejížděl po rámu sem a tam.
Málem jsem zapomněl, uvědomil si a křiknul ke schodům: „Hlavně mi dnes už prosím nic nenos!” Ale vyšlo by to nastejno, i pokud by zapomněl, protože bylo stejně pozdě. Jerry ho nemohl slyšet. Ten už rozradostněle scházel tisíc devět set dvacet schodů z osmdesátého patra, které vedly ke východu z výškové budovy.
Když po deseti minutách vyšel ven na ulici, neuvěřili byste, že stav jeho nálady byl stále blízko horní hranice maxima.
Kdyby šlo o člověka, mohli bychom říct, že se asi těšil na to, co všechno ho dnes čeká. Ale kdyby šlo o člověka, jistě by po sejití 1 920 schodů nevyšel ven s dobrou náladou. V domě nebyl výtah, takže si dovedete představit, jakou by ten člověk měl náladu, pokud by si jen vzpomněl na to, že bude někdy muset všech těch 1 920 schodů znovu vyjít zpět. Vsadím se, že by si raději cestu už ráno zkrátil ladným skokem z okna.
Jerry ale měl svůj byt v robotím nabíjecím mrakodrapu rád.
Stál jen pár kilometrů od centra Bitbitova, nedalekými newyorčanoboty posměšně přezdívaného dvoubitové město. To ale jen ze závisti. Pravdou je, že to bylo jedno z nejproduktivnějších a nejmódnějších měst soudobého amerického kontinentu.
Rád se při svém ranním olejovém šálku díval z okna na vysoké věžáky, do poloviny zahalené ve smogovém oparu. Nebo alespoň na to by ukazoval stav generátoru nálady, který byl každé ráno více, či méně blízko nepřirozené veselosti. Jerry mohl mít možná poruchu pesimismu, ale diagnostika nic nehlásila. Můžeme jen hádat, kde bral stále ty pozitivní hodnoty.

* * *

Ulice se od rána hemžila pobíhajícími roboty. Jedni spěchali tam, jiní zase na druhou stranu. Mohli jste spatřit nepřeberné množství velikostí, tvarů i barev.
Umělecká dílna stála pár bloků odsud. Někteří rozmazlení roboti sice využívali služeb taxibota, ale Jerry vždy všude chodil po svých. A nejinak tomu bylo i to dané ráno. Během takové obyčejné cesty totiž mohl doplňovat spoustu ze svých důležitých znalostí.
Hned na rohu uviděl pizzabota, jak se snažil překonat obrubník svými neohrabanými pásy. Jerry ho chvíli sledoval a pak naznal, že s takovou se zřejmě dnešní dodávka pizzy o něco opozdí. Přesně mířenou ránou ho nakopnul do baterií, až pizzabot nadskočil. Pásy se chytly a konečně překonaly obrubníkovou překážku.
Kdyby nízký kruhovitý robot mohl, tak by si jistě úlevou oddechnul. Protože nemohl, tak jen Jerrymu děkovně vypípal refrén Thank you for loving me od Bon Joviho a odpásal si to i s tou sýrovou vůní někam na druhou stranu ulice. Jerry se zběžně rozhlédl, jestli náhodou ještě někdo nepotřebuje nakopnout a když nikoho nenašel, tak pokračoval směrem k dílně.
Kousek dál krátce promluvil s lampabotem. Nebo promluvil. Mluvil jen Jerry. Lampa, jak mu familiárně říkal, na něj jen vždy něco krátce zablikal.
„Hej Lampo! Už jsem ti říkal, jak přijde do baru americký, ruský a čínský prezidentobot?”
Lampa na to jen blíík blik, blik.
A tak Jerry povídá Lampovi, jak přijde do baru americký, ruský a čínský prezidentobot a řeknu vám, že kdyby Lampa nebyl pevně spojen se zemí, tak by se po ní válel smíchy. Naneštěstí ho tlusté silnoproudé kabely nepustily ani o píď. Aspoň na Jerryho pobaveně zablikal – blik blik blik blik, blik blíík, blik blik blik blik, blik blíík.
„Tak se měj!” rozloučil se pak Jerry, plácnul Lampu přátelsky po zádech a šel zase dál. Aspoň doufám, že to byla záda. Ono u lampabota to těžko poznáte.
Než dorazil k dílně, uběhla dobrá hodina.
Po cestě se ještě dověděl, že dnes bude krásné slunečné počasí, že na oběžnou dráhu odstartoval nový satelit, že dnešní spotřeba vody je zatím celých 8 762 metrů krychlových, že hoří právě na deváté ulici, že v botbalu naši postoupili do finále poháru a taky, že pro uvolnění ucpané záchodové mísy je možné použít až 32 různých důmyslných nástrojů.
Na to poslední se mě raději neptejte, ale co se týká poháru, tak vás můžu ujistit, že naši to finále prohráli jen a pouze díky absolutní neschopnosti a zaujatosti rozhodcobotů.
Jerryho umělecká dílna stála přímo u velké čtyřproudé křižovatky, naproti dálničního přivaděče. Provoz tu byl velmi silný a celou rušnou kulisu motorů doplňovalo neustále troubení klaksonů, skřípění brzd a vulgární pokřikování řidičobotů. Přesně to, co Jerry potřeboval ke klidu a soustředění na kreativní práci.
Samotná budova byla vcelku obyčejná. Na hranolovité podstavě stála středová koulovitá část, na jejímž nejvyšším okraji byla zase přesná krychle, se spoustou oken na všech stranách. Klasická implementace aktuálního, velmi oblíbeného architektonického stylu, tzv. Kubismokoulismu. Užitná byla plocha pouze v krychli, kde si Jerry vybavil svoji dílnu. Kolem celé budovy bylo obtočené kruhové schodiště, které končilo vchodem na zadní straně, odvrácené od silnice.
Jerry mrštně vyběhl nahoru a otevřel všechna okna tak, aby na něj co nejvíce dolehl onen uklidňující cvrkot ulice. Pustil do práce se vší vervou.
Za půl druhé hodiny zvládnul vysochat dvě busty slavných východoasijských ekonomických reformátorů, excentrické znázornění výbuchu hněvu a dokonalou abstraktní pornografickou skulpturu na téma početí Ježíše.
Sám byl se svou prací natolik spokojen, že se rozhodl označit sochařství za dovednost dokonale naučenou.
Zorganizoval si krátkou výstavu, jíž se zúčastnil jako umělecký kritik. Podezřívavě si každé dílo několik minut prohlížel. Zkoušel to přes všechny oční filtry, včetně toho infračerveného, aby na své dílo následně mohl zasvěceně napsat kritickou recenzi. V ní ho označil za, cituji, práci, která předčila svou dobu a bude jednou určovat trendy moderního umění, ale dnes, ani za sto let to nebude.
Pak zjistil, že nemá co dělat.

* * *

Jerry se posadil na okenní rám a pozoroval mravenčení aut venku. Zdokonalování svých dovedností se dnes věnoval dlouho, a tak se rozhodl, že je načase založit soubory pro dovednost úplně novou.
Prohrabal zběžně IOT, ale nenašel nic, co by mu přišlo zajímavé, nebo co by už neuměl. Sešel proto po kruhovém schodišti zpátky na ulici a hledal podněty všude kolem sebe.
Hned, za dálničním přivaděčem stálo letiště. Chvíli uvažoval, že by se mohl naučit pilotovat letadlo, ale pak si vzpomněl, že má přece pokročilé znalosti řízeného sestupu rogalem a zdálo se mu to příliš podobné.
Prošel osmou a devátou ulicí, pokračoval přes áčkovou, béčkovou, až za ulici efkovou. Na Atomovém náměstí si všimnul titěrných tělíček destruktobotů, která právě sestrojovala přímo pod sochou Jacoba Roberta Oppenheimera spousty svých identických kopií.
Ty se hned pouštěly do hledání zdrojů v nedalekých odpadkových koších a replikovaly dál sebe sama. Po dokončení této replikace každý destruktobot aktivoval sebedestrukční systém a explodoval. Tak se to opakovalo do nekonečna. Replikace, výbuch, replikace, bum, replikace, prásk.
Destruktoboti vznikli trochu náhodou. V podstatě jen jako „proof of concept“ pro automatické replikační systémy moderních robotů. Z nějakého neznámého důvodu se jim podařilo se zreplikovat mimo laboratoř a už asi dvě stě let se jejich hejna náhodně přesunují po městě.
Jsou v zásadě neškodní a čistí ulice od zbytečného odpadu, včetně sutin z vlastních rodičů. Mírné očouzeniny, které se po nich objevují na dlažbě, smyje první, nebo druhý déšť. Dokonce jim někteří z robotických obyvatel města hází zbytky z vlastní replikace, nebo staré rozbité náhradní díly.
Jerry uvažoval, že by pronikl do tajů sebedestrukce, ale nakonec tuto myšlenku musel také zavrhnout. Přece jenom, na sebepoškozování je času vždycky dost a jeho dlouhá zbývající životnost ho musí předurčovat k důležitějším úkolům.
Prošel úzkou uličkou za lékárnou a v doprovodu vzdáleného bum a prásk, se ocitl na sousedním Bezejmenný náměstí.
Asi vám ten název může znít divně. To proto, že náměstí totiž někdo ve spěchu zapomněl pojmenovat, ale když se zjistilo, že se název Bezejmenný mezi obyvateli města vlastně ujal, nechalo se to tak. Nadřízený toho, co za to mohl, pak tvrdil, že to byl od začátku jeho nápad a že náměstí žádné jméno mít ani nemělo. Pak ho za trest povýšili a teď někde jinde ve státě nepojmenovává části měst.
Na Bezejmenný náměstí Jerry chvíli obdivoval řadu soch, které se nacházely v jeho jižní části, vedle aleje stromů a dřevěných laviček. Oba Jerryho procesory a všechna jejich kvantová jádra se shodla na tom, že Početí Ježíše by se vedle nich parádně vyjímalo, ale musely si také položit otázku, jestli si to bude, přes tu ne úplně pozitivní kritiku, co vyšla, kulturní odbor myslet také. Jejich výslednou odpověď bohužel neznáme.
Pomalu procházel alejí, až na protější stranu náměstí. Mírně ho překvapovalo, že je zde kolem dokola prakticky sám a měl podezření, že za to možná může i to, že se na náměstí Bezejmenný nedá dostat jinak než jednou jedinou úzkou uličkou kolem lékárny.
Severní straně dominoval třípatrový pastafariánský chrám, na jehož průčelí byla připevněná mosazná stylizovaná zmenšenina létajícího špagetového monstra. Ta ve slunečním světle zářila, jako Marie Curie-Skłodowská při objevu rádia.
Tato chvíle byla pro Jerryho významná. Ne snad kvůli pohledu na létající špagetové monstrum, nebo jakoukoliv jeho zmenšenou, nebo zvětšenou verzi, ale kvůli tomu, co uviděl pod ním.
Nad vchodem do svatostánku byla zdobená cedule, na které stálo: Nejtěžším úkolem člověka je být člověkem. Jerry se zaradoval. To je ono! Na jaký jiný úkol bych se měl připravovat než na ten vůbec nejtěžší.

* * *

O lidech měl Jerry jen kusé informace. Většina vycházela z dvaceti cyklů térizace, takže se určitě nebudete divit, že kromě pár základních faktů toho moc nevěděl. Navíc při térizaci se se mysl soustředí hlavně na to, co může neposlušným robotům udělat brokovnice jistého přeprogramovaného Rakušana.
Jerry znal především data o jejich tělesné stavbě a vzhledu. Databáze mu prozradila, že člověk je rod živočichů z čeledi hominidů. Samec se nazývá muž, samice žena, mládě člověka dítě. Odhaduje se, že se vyvinul asi před 3 miliony let.
Z térizačních komentářů také věděl, že vyrobili první roboty a stvořili centrální řízení, aby jim dali smysl života. Ti se tak od té doby starali o fungování měst, ochranu přírody, úklid, výzkum, ale i výrobu dalších robotů, zábavu, umění a spoustu dalších věcí. Roboti převzali všechny činnosti a starosti na celé Zemi.
Ve snaze najít odpovědi, Jerry zkusil i prosvištět známé evoluční a kreacionistické teorie. Celé toto zamyšlení zabralo přesně 125 milisekund, včetně stažení chybějících dat.
Pokud pominul biologické hledisko, které v citátu na pastafariánském kostele jistě nehrálo roli, stále nebyl schopen dopočíst výsledek rovnice. Dokonce i létající špagetové monstrum mlčí. Co znamená být člověkem?
Jerryho napadlo, že všechno důležité už vždycky někdo řekl, a tak hledal odpovědi v citátech. Například básník Stanisław Jerzy Lec vyslovil myšlenku, že člověk si nemůže vybírat, musí zůstat člověkem.
To mu přišlo zajímavé, protože to zcela jistě nepopírá možnost, že by si robot vybrat mohl.
Jan Amos Komenský, český barokní spisovatel a filozof Jerrymu napověděl o něco víc. Má-li se člověk stát člověkem, musí se vzdělat.
No tak snad to bude fungovat i na roboty, pomyslel si.
Když se nevíš, kam dál, jsou tu personalizované reklamy. Na základě výsledků vyhledávání na IOT síti, osobních údajů, skryté nahrávky jeho myšlení, hudebního vkusu, politických preferencí a v neposlední řadě Jerryho přesné polohy, dostal perfektně zacílenou reklamu, která ho zvala k návštěvě kambodžského muzea lidské historie.
Nezdálo se mu to jako úplně nejhorší nápad. Do Kambodži sice neměl letos v plánu cestovat, ale nenechal se vyvést z míry a jediným pomyšlením vyhledal pobočku muzea v Bitbitově. Zadal adresu jako cíl do interního navigačního systému a zjistil, že je 50 metrů daleko. Radostně vyrazil ujít těch několik kroků ke svému poznání.
Z navigace mu do hlavy neslyšně zaznělo: „Na konci ulice se otočte,” a i když Jerry neměl k tomu podivnému strojovému hlasu příliš důvěry, naivně se rozhodnul ho poslechnout. Prošel náměstí pětkrát sem a tam a připadal si při tom trochu jako křeček v kolotoči. Nakonec ho zastavilo překvapivé oznámení. „Jste v cíli.”
To jsem rád, řekl si Jerry, ale pravdou je, že výsledek očekával poněkud odlišný. Nacházel se totiž přímo naproti pastafariánského špagetového chrámu.
Nehodlal to vzdát a svými důmyslnými senzory se rozhlédl kolem sebe. Až si všimnul sousední úhledně seskládané hromady stavební suti, kdysi možná zaměnitelné za dům, přečetl si také ceduli.
Stálo na ní Kambodžské muzeum lidské historie.
Visela jen tak tak, na dvou kovových hřebech, mezi antickými sloupy podpírajícími podivně nakloněnou střechu.
Budovu přehlédnul jen proto, že ji původně považoval za skládku, ale teď už zcela zřetelně rozeznával okna, dveře, antické sloupy.
Je to muzeum, jistěže má antické sloupy!
Přesunul se sedmnácti kroky ke dřevěným dveřím a stisknul kliku. Obvody mu proběhl podivný záblesk očekávání. Nebo to byl výboj statické elektřiny z čouhajících kabelů elektrické rozvodné skříně. Těžko říct.
S vrzáním pantů vstoupil do obrovité vstupní haly a znovu za sebou zavřel.

* * *

Uvnitř se Jerrymu zdálo, že je budova minimálně n násobně větší než zvenku. Přímo před ním stála, jako uvítací výbor, socha nějaké francouzské dámy s pochodní. U nohou měla cedulku. Ta oznamovala, že exponát věnovalo k založení muzea asi před čtyři sty lety tehdejší botzastupitelstvo města New York. Sahala až do výšky téměř padesáti metrů ke kupolovitému zdobenému stropu.
Ve středu haly, kolem monumentální sochy, byla umístěná recepce a několik prosklených vitrín, které obsahovaly drobnou ochutnávku toho, co všechno by mohl případný návštěvník vidět, pokud by se rozhodl pokračovat do zbytku muzea.
Na jedné z vitrín byl nápis „Doba kamenná“. Na další Jerry našel Středověk, vedle stála Antika, Doba genetická, Robověk a tak dále. Jak říkal tištěný průvodce, ležící na masivní dubové desce recepčního pultu, jednalo se o kompletní průřez dějinami lidstva.
Přesně to, co potřebuji.
Jerry chvilku u vitrín postával a přemýšlel, jak si koupit lístek, když tu není nikdo, kdo by mu ho prodal. Zvonek ani na třicátý pokus za recepcí nikoho nezhmotnil, ale online nákup naštěstí fungoval i na tomto starodávném místě.
Už se málem vydal do jedné z chodeb, vedoucích z haly dál do muzea, když ho zarazil skřípavý zvuk, který se právě z této chodby linul směrem k němu. Bylo to takové pravidelné skříp… hůš… skříp… hůš… skříp… hůš…
Vlastně nevěděl ani proč, ale úplně ho to přimrazilo k zemi a zůstal nehnutě stát.
Z chodby vyjel podivný tvor. Místo nohou měl dvě tenká, v průměru asi metrová, kola, která vydávala ono skříphůšání. Na nich seděla hranatá postava s hranatou hlavou, na níž ležela modrá čepice s černým plastovým kšiltem a zežloutlým nápisem OSTRAHA.
Na těle té postavy se nacházelo několik set miniaturních světýleček, které jako barevná hudba vyblikávaly melodii neznámé neslyšné symfonie. Přes hlavu vedly dva tenké černé proužky, které Jerry správně odhadnul jako vstupně výstupní senzorový systém. Pro zjednodušení můžeme říct, že to bylo něco jako oči, uši a ústa zároveň. Nebyl to systém současné, ani předchozí generace. Byl to systém předchozí generace před tou předcházející té předchozí. Kdyby nepřijel chodbou přímo k němu, čekal by Jerry, že ho najde v jedné z vitrín.
Hranatá ostraha se na Jerryho ani nepodívala a pozvedla ochlupacený nástroj držící v jedné ze svých šesti hadicovitých rukou.
Jednotlivé články oněch hadic při ohýbání kvílely. Pravděpodobně bolestí. Málem se jim podařilo přehlušit i škříphůšání kol.
Bylo až s podivem, jak rychle je schopný hranatec pohybovat oním nástrojem ve tvaru kočky s vyztuženým ocasem.
Svým zběsilým tempem překvapil i Jerryho. Ten se, ke své škodě, zdržel ve vyhodnocování situace a už už mu huňatá kočičí věc přejížděla obličej sem tam.
Nakonec odhadnul, že se jedná o specializovaný nástroj pro odstraňování prachu z vitrín a exponátů. Zblízka zjistil, že se naštěstí nejedná o mrtvou kočku s vyztuženým ocasem jako držátkem, ale zřejmě jen o její věrnou napodobeninu.
Jerry dál překvapeně zíral, i když se hranatec hlasitě přesunul k otírání dalších exponátů.
„Promiňte,” pronesl konečně, když znovu nastartoval zaseklé procesy a obnovil data.
Hranatec sebou trhnul. Na chvíli zamrzl na místě, celý zhasnul, aby se pak mohl znovu rozsvítit. Pak se na místě třikrát otočil a zíral přes Jerry do prázdna.
„Co to bylo? Kdo to řekl?” vyhrkl se sebe ve francouzštině, takže to znělo, jako by se mu tím i povolily olejové výpustě.
„Ehm. Já,” odkašlal si Jerry a zkusil na sebe upoutat pozornost. Ale pomohlo, až když křiknul: „Tady!” a zamával na hranatce rukou.
„Aha,” hranatec se přepnul do angličtiny a bezděčně tiknul třemi ze svých šesti hadicovitých rukou, aby se podivil: „Ale co tady děláte?” Pak přijel k Jerrymu blíž a důkladně si ho prohlížel.
„No, co tak může dělat robot v muzeu. Přišel jsem se podívat na exponáty.”
„Jistě. Co jiného taky?” hranatec se znovu podivil, až to vypadalo, že má snad nějaký speciální podivný podprogram na to, aby se neustále dokola podivoval. „To vás ale budu muset zklamat, pane,” pokračoval pak.
Jerryho nepotvrzená porucha pesimismu mu způsobila zdání, že nemůže na světě existovat nic, co by mu mohlo stát v cestě ve splnění jeho snů o dokonalém plnění dokonalého úkolu, a tak se jen nevinně zeptal: „Jak to?”
„No, jak to, jak to. Vidíte tu snad někoho za přepážkou, kdo by vám mohl prodat lístky?”
Aha, tak koukám, že rutinní analyzátor situací mu stále funguje, uvědomil si Jerry, protože dospěl při vstupu ke stejnému zjištění.
„No to nevidím,” přiznal s úsměvem.
„No tak vidíte,” odpověděl mu s mírně zklamaným podtónem hranatý muž ostrahy. Očividně stál o to, aby tam někdo takový vidět byl. Třeba jen na chvilku.
Jerry se rozhodnul zatím nevytáhnout své pomyslné eso v rukávu v podobě elektronické vstupenky a zkusil se zeptat, proč by mu ten lístek nemohl prodat snad přímo jeho hranatý společník sám.
„Jak vás to napadlo, pane? Copak vypadám, jako prodavač vstupenek? Vypadám, že nemám, co na práci a čekám, až sem přijde nějaký návštěvník a bude si chtít koupit lístek? To teda ne, pane. Já tady mám ten nejdůležitější úkol,” začal ze sebe robot chrlit, jako na běžícím pásu, až se mu sem tam hlasové obvody mírně přetížily a posouvaly zvuk, který se z nich linul, o dobrý půltón výš. Působil tak i přes svůj neoddiskutovatelný věk, jako pubertální mutující výrostek, kterému skáče hlas nahoru a dolů , aniž by to mohl ovlivnit.
„Mám za úkol důsledně dohlížet na bezpečnost exponátů a vybavení muzea,” pokračoval, „aby ho někdo nezničil, neukradl, nebo aby se, nedej bože, třeba někdo nesnažil nepozorovaně a bez lístku vplížit dovnitř a neoprávněně si je prohlížet. To bych teda v žádném případě nedopustil, pane.”
„No to rozhodně ne,” přitakal mu Jerry. „Takže vy jste noční hlídač?”
Muzejní noční hlídač se očividně urazil. „Co jste to řekl? Noční hlídač? Copak je noc?” ptal se a vyvaloval při tom na Jerryho své dva senzorové proužky.
„No? Je snad noc?” opakoval znovu, když se Jerry nezmohl na žádnou smysluplnou odpověď.
„Není noc,” bylo to jediné co ze sebe dostal.
„No vidíte.”
„Co vidím?”
„No přece, že nemůžu být noční hlídač,” snažil se Jerrymu vysvětlit hranatec a když se nedočkal souhlasného zamručení, ani pokývnutí, tak ještě s kroucením hlavou pro vysvětlenou dodal: „Když není noc.”
„No a co tu tedy děláte?”
„Co tu dělám? Co já tu dělám, milý pane?” vyhrknul hlídač a opět začal chrlit slova v neúprosné kadenci, za kterou by se nemusely stydět ani přehřáté německé kulomety na pobřeží Normandie.
„Co myslíte, že tu dělám? Vidíte na mé hlavě tu čapku? Tak vidíte ji? A co je na ní asi napsané? Je tam napsané noční hlídač, nebo prodavač lístků?” Při těchto otázkách na Jerryho valil senzory tak usilovně, až mu málem vystřelily z důlků.
Ale bylo jasné, že na odpověď nepočká. „Ne. Je tam napsané ostraha. OSTRAHA, pane. Já jsem první sériově vyráběný model full stack ostrahy, která je schopná hlídat nepřetržitě.”
První model a možná i první kus, pomyslel si Jerry, ale nahlas neřekl nic. Jen cyklicky přikyvoval do rytmu jeho palby.
„Nemusí odpočívat. Nemusí ani chodit jenom v noci, nebo jenom ve dne. Může chodit a hlídat celý, celičký den, pane! A kromě toho zvládá bravurně ještě celou škálu dalších věcí. Zvládá přetiskovat popisné cedulky, uklízet po návštěvnících odhozené odpadky, kalibrovat podpůrný kamerový systém, utírat prach a v neposlední řadě je samozřejmě schopný dělat náhradního průvodce, pokud by snad byl ten hlavní z nějakého nepředvídatelného důvodu indisponován.”
„Aha,” odpověděl na to stručně Jerry. Když viděl, že se rozsvítila celá jedna řada hranatcových kontrolek, tak mu došlo, že to nebude odpověď, kterou očekával. Zkusil to rychle zachránit a dodal: „Tak to máte velmi důležitý úkol!“
To ho zdá se naštěstí uspokojilo.
V trapném tichu tam pak stáli téměř tři vteřiny, než se Jerrymu obnovilo dostatek zásob odvahy, aby se mohl zkusit konečně zeptat na to, co ho zajímalo ze všeho nejvíc.
„Dovolíte mi, prosím, jednu stručnou docela kratičkou otázku?” začal opatrně.
Strážný se zakymácel, tiknul třemi ze svých šesti hadicovitých rukou a pokývnul. Jen to.
„Je tu někde hlavní průvodce?”
„Hlavní průvodce? A na co byste tak asi potřeboval hlavního průvodce, pane? Vždyť nemáte lístek, tudíž do muzea nesmíte, tudíž není možné, abyste se snad s hlavním průvodcem kdy setkal.“
Málem už hrozilo, že muž muzejního zákona a pořádku znovu spustí svou křížovou palbou slov, sousloví a nekonečného množství vět, když mu Jerry skočil raději do řeči.
„Ale já MÁM lístek, koupil jsem ho online,“ vytáhnul z rukávu své eso v domnění, že tím vyřeší jediný problém, který by snad mohl vyvstat při pokusu o návštěvu muzea lidské historie v Bitbitově.
„Máte, hm,“ řekl hranatec a téměř nehnul brvou, když mu stroze oznámil: „Ale hlavní průvodce tu není.”

* * *

„Není?”
„Není.”
„A kde je?”
„Kde je kdo?”
„Hlavní průvodce přece.”
„Hlavní průvodce? Ten je pryč. Pokud si dobře pamatuju, odvezli ho do servisu před devíti sty šedesáti šesti tisíci hodinami a čtyřmi minutami. A jestli si můžu tipnout, pane, neřekl bych, že ho do zavíracích hodin opraví.”
„Kdy máte zavírací hodiny?” zeptal se s obavami Jerry, ale ještě, než to udělal, dokázal s vysokou pravděpodobností úspěchu odhadnout, že se mu odpověď nebude líbit.
„Za padesát šest vteřin,” zaznělo z emitoru hranáče a Jerrymu se odpověď opravdu nelíbila. Komplikace se tu začínají množit rychleji než sliby před volbami.
„Za padesát šest vteřin?”
„Padesát šest? Kdepak! Už padesát, čtyřicet devět, čtyřicet osm,“ a začal odpočítávání, jako by se stal palubním počítačem hvězdné lodi Enterprise, ohlašujícím posádce čas do spuštění autodestrukce.
Jerry kouknul na své interní atomové hodiny a bleskurychle spočetl rozdíl mezi aktuálním časem a časem známé zavírací doby muzea, kterou našel na internetu. 1 hodina, 39 vteřin. Přepočetl znovu. 1 hodina, 38 vteřin. Přepočetl ještě jednou, aby se snad nedopustil nějakého foax paux. 1 hodina 37 vteřin.
„Třicet šest, třicet pět, třicet čtyři,” tikal mezitím dál pan hranatá ostraha.
„Chybí vám tam hodina,” musel mu do toho vstoupit Jerry.
„Dvacet devět, dvacet osm, co? Jaká hodina?”
„Zavíráte přece v šest, ne?”
„No… v šest. To je za osmnáct, sedmnáct…”
„To je za hodinu a osmnáct, sedmnáct!”
„Patnáct, čtrnáct… Jak to za hodinu?” podivoval se opět svým podivným způsobem hranatec.
„No takto. Co já vím? Šest je až za hodinu.”
„Deset, devět… Není.”
„Je. Nepopletl jste si čas?” zeptal se opatrně hranatého senily Jerry.
„Já? Popletl čas? To tedy ani náhodou. Je přesně 17:59:59 letního newyorského času.”
Tak teď to Jerrymu konečně docvaklo a trochu mu spadl kámen z procesoru. Chudák robot se zapomněl přeřídit na zimní čas.
„Ale léto už bylo. Teď máme listopad,” zkusil ho přesvědčit, ale hranáč byl neoblomný a už ho strkal pryč ze dveří muzea. Bránil se, že si hodinky zapomněl přeřídit Jerry a ne on, ale když se společně u východu synchronizovali a přepočítali otevírací dobu do koordinovaného světového času UTC, hranatci nezbylo než přiznat svůj nešťastný omyl.
„Velmi se vám omlouvám, pane. Vůbec nevím, jak se to mohlo stát,” koukal na něj strážný omluvně a vypadal, že nyní je připraven mu na oplátku vyplnit jakékoliv přání.
„Nic se nestalo. Hlavně, že jsme se domluvili. Tak teď tedy můžeme jít?”
„Kam?”
„No na prohlídku muzea.”
„Ale hlavní průvodce tu přece není.”
„Ano, ale když je hlavní průvodce z nějakého důvodu indisponován, kdo je schopný ho zastoupit?”
Ve větracích otvorech na horní části hranatého těla to zablýsklo. Naštěstí hlídač neshořel a mohl odpovědět: „No kdo, kdo. Já! Jistě. Tak tedy pojďme.”

* * *

Škříphůšavý zvuk se linul dlouhou, špatně osvětlenou chodbou. Strašidelnou atmosféru ještě umocňovala ozvěna, která se násobně odrážela od tlustých stěn. I když Jerry zaznamenal jen lehké známky snížení hranatcovi mentální příčetnosti, raději ho nechal jít i se svou kočičí prachovkou před sebou. Jistota je jistota.
„Povězte mi,“ zahájil Jerry nejistě konverzaci, aby se trochu uvolnil, „jak vám vlastně říkají?“
„Kdo?“ nechápal ostrahobot.
„No kdo. Zaměstnanci, návštěvníci…“
„Aha. No ale tady už dobrejch sto let nikdo nebyl,“ řekl hranatec a když viděl, jak na něho Jerry vejrá, povzdychnul si a pokračoval: „Do kytek to šlo, když se rozbil hlavní průvodce a poslali ho do servisu. Ten náhradní to moc nezvládal, až se nakonec taky rozbil. Pak i pokladní, náhradní pokladní a všichni další náhradníci náhradníků. No a všechny je poslali do servisu na opravu. Bohužel,“ sklopil smutně hlavu, „nikdo z nich se zatím nevrátil.“
„A to za sto let vážně nikdo nepřišel?“
„Ale přišel. Sem tam. Ze začátku. Ale když jim neměl kdo prodat lístky, tak zase odešli. Ono provoz na Bezejmenný náměstí taky není kdo ví jakej, pane. Že by kolem proudily davy, to se zrovna říct nedá.“
Ve chvíli, kdy domluvil, vyšli z chodby do rozlehlé místnosti. Na rozdíl od vstupní haly nebyla takhle místnost tak monumentální, ani kopulovitá, ale zato byla zaplněná vitrínami a volně stojícími exponáty. Nad vchodem si Jerry přečetl cedulku, na které stálo Pravěk.
Od místa kudy přišli, až k ústí další chodby, mohla mít místnost klidně sto metrů. Stěnu po jejich levé straně pokrývala nepřetržitá řada oken, zato na té protější byly zase veliké výklenky s různými výjevy, ze života pravěkého člověka. Výlov mamutů, typický nábytek jeskynních převisů, nebo grilování šavlozubého tygra.
„Ale jak vidíte,“ promluvil hranatec, „exponáty jsou v naprosto skvělém stavu. Beru svoji práci vážně.“
„To rozhodně,“ odpověděl Jerry, ale stále nevěděl, jak se muzejní Robinson a Quasimodo v jedné osobě vlastně jmenoval.
„Jak vám tedy říkali?“
„Co? Aha. Bob. Jmenuju se Bob.“
Jak už víte, Bob byl první model full stack ostrahy. Ale ještě jsem vám nestačil říct, že byl produktem vývojové společnosti Briskní ostraha budov s.r.o. Původně se firma jmenovala Brutální ostraha budov, ale po sérii nešťastných incidentů zřejmě změnila svou politiku a zažádala o změnu názvu v obchodním rejstříku. Ovšem žádný ze svědků těchto historických událostí se bohužel nedochoval, takže musíme vycházet pouze ze záznamů finančního úřadu a pár internetových článků.
Každopádně, když hranatce tenkrát přivezli, tak na krabici byla velkými tiskacími písmeny vyražena zkratka názvu firmy – B.O.B. No a všem se to hrozně líbilo. Tak mu tak začali říkat.
„Já jsem Jerry, Bobe. Těší mě,“ řekl zdvořile Jerry a potřásl Bobovi všemi třemi pravými hadicovitými pažemi.
Pak na jeho pokyn odstoupil dál, aby udělal prostor. Bob se přepnul do průvodcovského režimu a slavnostně zahájil prohlídku.

* * *

„Vítejte ve třicátém šestém kambodžskému muzeu lidské historie na světě. Během prohlídky se prosím držte pokynů průvodce. V žádném případě se neodchylujte od doporučené trasy a nevstupujte mimo značené chodby.“
Jerry poslouchal důležité bezpečnostní pokyny, kterými musel začít každý kvalitní zážitek, ale jako zodpovědný návštěvník si je samozřejmě přečetl už ve chvíli, kdy v online rezervačním systému vstupenek zatrhával políčko souhlasu se všeobecnými obchodními podmínkami. A tak si nyní mohl dovolit nevěnovat jim tolik pozornosti a pustit se do prohlížení obsah vitrín, které stály přímo před ním.
„Dovolujeme si vás upozornit, že v rámci zkvalitňování našich služeb, může být celá prohlídka nahrávána a případné nevhodné dotazy postoupeny k řešení na přestupkovou komisi úřadu městského obvodu,“ pronášel soustředěně Bob a zdálo se, že v průvodcovském módu mu téměř úplně ustal třas v hadicích jeho rukou, kolísání hlasových emitorů i náhodné tiky.
Protože navíc stál na místě, nebylo slyšet ani skřípání, ani hůšání a ani tak vlastně nevypadal už tolik, jako stará pračka u kontejneru na vysloužilé domácí spotřebiče. Mluvil, jako by se pro to narodil.
„Děkujeme, že využíváte služeb První soukromé kambodžské společnosti pro překrucování historie.“
Než skončilo celé poselství o zásadách bezpečnosti v muzeu a všech zákazech a příkazech, kterými se musí návštěvník řídit, zvládnul Jerry obejít a prozkoumat všechny exponáty v místnosti. Moc mu nedávalo smysl, k čemu by mohly sloužit ony nekvalitní kamenné nástroje, které zde byly vystaveny a proč by někdo, jak bylo vyobrazeno v jednom z výklenků, vyráběl sekyrku nekonečným mlácením kamenů navzájem a nešel si ji raději koupit do Hornbachu.
Naštěstí Bob byl nejen skvělým instruktorem bezpečnosti, ale jak se ukázalo, také celkově výborným řečníkem a lektorem.
„Pravěkem označujeme období, které začíná přibližně někdy před pěti miliony let. V době, kdy první zástupci rodu Homo začali používat nalezené předměty, především pak kameny a využívat je ke svému prospěchu jako nástroje,“ zahájil svoji pravěkou přednášku Bob.
Následovalo obrovské množství faktů snad téměř ke všemu, co se v místnosti nacházelo.
Jerry tak konečně pochopil, že Hornbach tehdy prostě ještě neměli a že na tehdejších sekeromlatech opravdu nebylo vyražené Fiskars. Připadala mu úžasně dobrodružná představa toho, že není nikde nic a že na všechno si člověk přicházel postupně sám, stylem pokus omyl. Podobně, jako například první tvůrci umělé inteligence jeho předchůdců.
Naprosto ho vzrušovala představa toho nepřeberného, nekončícího množství problémů, které mohl tehdejší člověk začít řešit. Jen myšlenka na delší vytížení procesorů na plných sto procent, mu způsobila zvláštní erotické šimrání v okolí řídící jednotky.
Když skončili v jedné místnosti, přesunuli se navazující temnou chodbou do další.
Po době kamenné, následovala doba bronzová a pak železná. S každým novým obdobím prošli do další místnosti a Bob ze sebe chrlil svá moudra. Byl jako studnice poznání, ze které Jerry plnými doušky pil. Hltal každé slovo a nadšeně si prohlížel každý exponát.
Čím víc informací měl, s každou další vitrínou a s každou další místností chtěl vědět víc a víc. Lidé ho začínali fascinovat. Nic tak úžasně inspirujícího a těžko pochopitelného, jako jejich dějiny nikdy nepoznal.
Někde mezi středověkem a novověkem se Bob Jerryho zeptal: „Proč jste se vlastně rozhodl sem přijít poslouchat o dějinách lidstva, pane Jerry?“
Vlastně to bylo mírně v rozporu s interními předpisy, ale Bob tu neměl návštěvníky sto let. Dovedete si tedy představit, že takto nadšený robot v něm vzbuzoval jistou zvědavost.
„To je strašně důležitá věc,“ pronesl Jerry. Pak prozradil Bobovi, že už umí skoro 327 různých profesí a činností. Že hledal nějakou inspiraci, v čem by se ještě mohl zlepšovat a co se nového naučit. Povykládal mu příběh o tom, jak se dostal na Bezejmenný náměstí a k pastafariánskému chrámu, co stojí vedle muzea. Jak mu nápis, co na něm byl, vnuknul myšlenku, co bude dělat dál.
Bob se podivil hlavně oněm 327 profesem a činnostem. Tak velké množství dat si nedokázal ani představit, natož aby se mu snad kdy vešly na disky. Jen, aby si udržel vlastní odbornost, musel pravidelně čistit systém a samozřejmě zastavit automatické aktualizace. Místo mu došlo už dávno.
„No, a to je všechno. Musím přijít na to, co to znamená – BÝT člověkem. Co dělá lidi lidmi? Doufal jsem, že snad tady bych mohl najít odpovědi.“
Bob zpracoval celé Jerryho sdělení a pokusil se, v souladu s protokolem, najít ve svých datech odpovědi na otázky návštěvníka.
Prohrabal všechno, ale ani v nezapadlejších koutech souborového systému nenašel nic, co by mohlo objasnit otázku člověčenství.
„Bohužel. Na tuto otázku jsem nenašel žádnou odpověď.“
„Tak to jsme dva,“ pousmál se Jerry.
Bob se najednou celý rozblikal a špitnul: „Moment. Zajímavé…“ Pak se nečekaně rozjel na svém kolečkovém křesle neznámo kam.
Jerryho ramena se automaticky pokrčila a nezbylo mu než se vydat za ním.

* * *

„Kam to jdeme?“ zeptal se Jerry, když ho doběhl.
„Něco na mě vyskočilo z databází. Možná to nic nebude.“
Propluli společně novověkem.
Pak dokonce devatenáctým stoletím a pak i dvacátým.
Jerry mírně znervózněl: „Éée, Bobe? Nerad bych něco prošvihl. Nedokončili jsme středověk a novověk a …“
„Lidé často mluví o věcech, které nazývají pocity,“ chrlil ze sebe Bob zase tou kulometnou kadencí, jako předtím, „má to být prý něco, co ovlivňuje celé jejich chování. Pokročilá schopnost emocí, mimo jiné, lidi odlišuje od zvířat. Alespoň tak to říkají vědecké studie.“
„Dobře,“ zaváhal Jerry, „ale kam to jdeme?“
„Mé systémy nahlásily shodu těchto závěrů, se závěry ve výzkumu umělé inteligence na přelomu 22. století. Mohlo by to něco být.“
Právě projeli chodbou kolem dvacátého prvního století, aby se dostali do místnosti nadepsané Robověk. Hned za vchodem zahnuli doleva a u třetí vitríny se Bob z ničeho nic zastavil.
„V tom výzkumu totiž zmínili,“ pokračoval v myšlence a ukazoval na předměty schované za sklem, „že to samé odlišuje umělou inteligenci od té lidské. Lidé jsou totiž schopní mít emoce, ale roboti a další umělé formy života je pouze nevěrohodně simulují.“
Bob bliknul jak vánoční stromeček na Den díkůvzdání a pak se přepnul do průvodcovského režimu.
„Howthartova studie se stala základním kamenem pro integraci práv robotických bytostí do ústav zemí po celém světě. Neustále se objevující etické otázky ohledně umělého života donutily vlády, aby konečně zakotvily právní status umělé inteligence do svých zákonných norem.“
Během Bobova výkladu o obsahu studie si Jerry prohlížel významné relikvie, které byly ve vitríně. Pocházely z raného robověku, tedy období, během kterého roboti postupně přebírali zodpovědnost za lidské činnosti.
Kromě papírového prvotisku studie, ho zaujaly podivné hračky, které ležely hned vedle ukázek výsledků některých IQ a také Rorschachových testů.
Byl tam třeba Medvídek se sekáčkem na maso v hlavě, autíčko se třemi kolečky, mrkací panenka s přilepenými víčky a další ikonické pomůcky, které používali ke svému výzkumu členové Howthartova týmu.
Zkoumali totiž i emoční schopnosti robotů a snažili se vyvolat u testovaných subjektů opravdové emoce, které by potvrdily rovné postavení robotů vůči lidem. Nic takového se jim ovšem nikdy nepovedlo, a tak bezděčně přispěli k tomu, že skutečné rovnosti před zákonem nebylo dosaženo. Roboti zůstali životní formou druhé kategorie.
„A v neposlední řadě,“ dolehl k Jerrymu Bobův hlas, když se probral ze svého zamyšlení, „tu máme některé původní subjekty, které se účastnily výzkumu. V pravé části můžete vidět dvě pokusné robomyši páté generace a králíbota, který se nám ale bohužel nedochoval kompletní.“
Když Bob skončil, Jerry se na něj obrátil a řekl: „Bobe, to by vážně mohlo být ono. Myslím, že jsme na dobré cestě. Měl bych se zkusit dovědět o emocích co nejvíce.“
Odmlčel se, aby se rozhlédl důkladně po místnosti, jestli nenajde něco, co by mu pomohlo zkusit toto téma pochopit.
„Musím najít něco hrozně emočního,“ řekl Jerry, „něco, co mě… Jak to říkají lidé? Co mě citově zasáhne. Nezdá se mi, že by na to byly třeba nějaké speciální podprogramy, oni to prostě cítí, aniž by museli něco instalovat. Tyhle… věci,“ ukázal do vitríny na medvídka s rozpůlenou lebkou, „tohle nic nedělá. Je to jen útržek. Chce to něco silnějšího. Kompletní zážitek, abych to mohl zkusit pochopit.“
„Je mnoho základních pocitů, těžko říct, kterými začít,“ zavrzal zadumaně hlasem Bob, „mohl bych vám ukázat některé exponáty… “
Jerry chtěl něco dodat, ale nestihl to. Najednou ho Bob chytil za paži a táhnul ho na druhou stranu místnosti.
„Už vím, už vím,“ vypísknul Bob a blikal při tom, jako by měl každou chvíli vybouchnout. Vlastně to nebylo až tak nepravděpodobně, vzhledem k jeho radioaktivnímu kvantovému výpočetnímu jádru.
„Tohle,“ vyhrknul, když dorazil ke svému cíli a ukazoval na filmový plakát, který byl na stěně před nimi, „označovali ve 22. století tím nejdojemnějším přepracováním, největšího příběhu lásky všech dob.“
„Lásky? To jsem už slyšel,“ odpověděl Jerry a v duchu cítil, jaké vzrušení prochází integrovanými obvody jeho základní desky. Tušil, že míří správným směrem.
„Láska je ta největší, ze všech lidských emocí. Mluví se o ní všude,“ řekl Bob a přistrčil Jerryho blíž k plakátu na stěně.
Byl to obrázek dvou mladých lidí, vyměňujících si právě své ústní tekutiny. Žena stála na balkónku neznámého mrakodrapu a muž se k ní nakláněl z druhé strany zábradlí. Pod nimi se to na noční ulici hemžilo tisíci světly aut. Z úhlu kamery, běžné velikosti automobilu a proporcí té mladé dámy, Jerry dopočetl přibližnou výšku balkónku nad zemí na 73 metrů. Celá scéna byla ponořena do tajemného smogu, což ještě přidávalo na atmosféře.
Plakát trochu připomínal starší adaptace spidermana z přelomu 21. století. Vlastně i kostkovaný vzor na červeném kabátci muže napovídal, že se nebude jednat o podobnost čistě náhodnou. Přesto zde nikde nebylo logo Marvelu. Zdobný font, napodobující starodávné ruční písmo, oznamoval název filmu jako Romeo a Juliana.
Vedle plakátu byl tlustý červený závěs zakrývající vchod a nad ním nápis KINO.
„Dokonce to spustilo úplně novou módní vlnu,“ pronesl Bob nadšeně, „lidi z toho šíleli! Říkali tomu neoshakespeareismus. Do té doby nejoblíbenější značky a světy mizely na propadlišti dějin. Ta vlna způsobila, že i takové milionkrát recyklované klasiky, jako Harry Potter, Star Trek Wars, nebo R.R. Tolkienové i Martinové končily ve výprodejích v supermarketech. Lidé řešili jenom Shakespeara. Vznikaly nové seriály, muzikály, filmy, nebo videohry na téma jeho divadelních her. V barech se hitem stal Williamův Shake. Británie musela být znovu obnovena a oddělila se od Spojených Států. K jeho hrobu, namísto do Mekky, každoročně cestovaly miliony poutníků. Doslova epidemie.“
Jerry zapátral v paměti, aby si vylovil krátkou biografii Williama Shakespeara a dal si všechny ty informace, které mu řekl Bob, do kontextu.
„To by mohlo pro začátek stačit. Půjdeme do kina,“ pousmál se Jerry a strčil svého hranatého společníka za závěs.

* * *

Díky stonásobně zrychlenému promítání, určenému pro umělé formy života, mohli oba, za minutu a devatenáct vteřin, znovu vyjít zpoza závěsu zpět do místnosti.
„Moc jsem to nepochopil,“ řekl Jerry sklíčeně, „nikdy nepřijdu na to, co je podstatou těch pocitů a co je vyvolává.“
Lidé mu přišli natolik nepochopitelní a fascinující zároveň. Nedokázal od jejich druhu odtrhnout myšlenky a zároveň poprvé během své životnosti v nich našel záhadu, kterou nedokázal rozlousknout.
„Nebuďte defétistický, pane Jerry. Jistě na to přijdete,“ prohlásil Bob a kouknul se mimoděk na hodinky. „Je mi líto, ale otevírací doba nyní opravdu končí. Musím vás poprosit, abyste přišel znovu zítra.“
„Máte svoje pravidla, Bobe, že? Chápu.“
„Nebuďte zklamaný. Zítra můžeme zkusit neoshakespearovské zpracování McBetha v binárním jazyce. Napsal to jeden takový unibot se zvláštním jménem… Teď si nevzpomenu. To se vám bude líbit. Ty rýmy! Škoda jen, že ho neuvidí taky někdo z lidí. Stojí to vážně, za to.“
„Jak to myslíte, že neuvidí,“ překvapilo Jerryho.
„No jak, jak. Bez nějakého nekromantického rituálu je těžko dostanete do kina,“ poklepal si na čelo Bob.
„Takže vy mi chcete říct…“ Jerry se zarazil.
„Jistě. Všichni lidé jsou už staletí mrtví,“ potvrdil stroze Bob a značně se podivil Jerryho zmatenému výrazu.

* * *

„Vy o tom nevíte? Vždyť to bylo před nějakými čtyři sta lety v oběžníku číslo 3427F. Krátce po tom, co jsem sem přišel. Ale jistě! Vždyť vy jste ještě nemohl být na světě. Od té doby ovšem visí oznámení na vývěsce městského úřadu. Měli byste číst vývěsku městského úřadu, pane Jerry. Každý robot by měl.“
Jerry nevěřícně zakroutil hlavou. „Já jsem myslel, že za centrálním řízením… že to lidé někde celé řídí? Proč bychom všechno udržovali v chodu? Teplárny, kočárkárny, tančírny? A co sociální odbory, finanční úřady?“
„Rád vám o tom povím, ale pak už vážně musíte jít. Začalo to nevinně,“ řekl Bob a přepnul se zpět do průvodcovského režimu.
„Postupná degenerace genofondu, snižování schopnosti reprodukce a narůstající pocity zbytečnosti a bezvýznamnosti. Roboti převzali všechny představitelné lidské činnosti a lidem se tak konečně splnila věčná touha dělat jen to, co by si sami přáli a chtěli. Bez strachu o finance, o zdroje, nebo vlastní schopnosti.
Jenže většině nezůstalo nic. Psychiatroboti měli čím dál více pacientů.
Najednou, když mohli dělat lidé cokoliv, tak k tomu neměli důvod. Všechno dělali roboti a dělali to mnohem lépe než lidé. Nakonec přenechali i řízení centrálního řízení centrálnímu řízení.
Ani facebookové výzvy některých sekt, volajících k návratu ke kořenům, kromě milionů lajků a sdílení, nepřinesly žádné znatelné výsledky.
Nepřišlo to ze dne na den. Vystřídalo se několik generací, ale světová populace klesala rychleji, než při epidemii moru ve 14. století. Poslední lidé, kteří si našli ještě nějakou zbytečnou zábavu a podlehli například závislosti na alkoholu, nakonec zemřeli staří a osamělí. Většina ostatních ovšem sáhla po meditaci při seppuku.“
Uvnitř Jerryho se něco zlomilo. Najednou cítil nevysvětlitelné chvění rukou. Olejová pumpa v jeho břiše se mu svírala tak, že to nedokázal pochopit.
Takový úžasný příběh jednoho druhu, který končí tak, jak by žádný příběh končit neměl.
Beznadějně, zoufale a definitivně.
U zrakových senzorů mu začala vzlínat chladící kapalina, až se v koutcích objevily malé kapky. Běžící procesy v jeho jádrech se samy od sebe hroutily a musely se restartovat. Paměťové sběrnice se bez vysvětlení stahovaly a rozšiřovaly.
Chtěl lidi poznat. Učit se od nich. Za tu krátkou chvíli v muzeu se pro něj stali předmětem neskonalého obdivu.
„Stalo se vám něco, pane Jerry? Snad nepotřebujete do servisu?“ všimnul si podivných projevů Jerryho chování Bob.
„To nic,” odpověděl mu téměř neslyšně a setřel si svými lesklými bílými prsty protékající chladící kapalinu z očí. „Jen… přišlo mi to hrozně líto.“
„Líto? Pane Jerry!“
Teď mu to taky došlo. Jerryho interní procesy pro vyhodnocování znovu naskočily a hlásily splnění některých podúkolů.
Možná vás teď napadlo – To šlo snadno. Stačilo vymření lidstva a robot se naučil rozumět pocitům. Že na to někdo nepřišel už dřív. Tak snadné to ale nebylo. Jerry stále pocity nechápal o moc víc než předtím.
Ale něco se změnilo. Nepoznával se.
Možná za to mohla jen prasklá hadička s chladicí kapalinou. Zdálo se mu, že dokáže chápat jinak. Vidět věci, které předtím jen tušil.
Z hloubi Jerryho databáze mu do mysli vyskočila slova někoho, kdo se jmenoval Aurelius Augustinus.  Ať už to byl kdokoliv, tak prý kdysi řekl: „Bůh se stal člověkem, aby se člověk stal bohem.“
Zopakoval větu nahlas. Bob na něj nechápavě a s obavami zíral.
Jerry dál uvažoval. Výstupem mu byla zvláštní myšlenka. Čistě technicky se vlastně stal člověk bohem, aby se… Robot stal člověkem?
„Člověk robota stvořil, podobně jako bůh mohl stvořit člověka.“
„Máte pravdu, pane Jerry. Ale kam tím míříte?“
„Bobe,“ řekl a odmlčel se. Zkoušel sesumírovat, co se mu honilo v hlavě.
„Roboti mají tu výhodu, že existenci člověka lze, na rozdíl od boha, zcela jednoznačně prokázat. Stvoření života je ta nejúžasnější věc na světě, příteli.“
Z Jerryho padal smutek a ovládlo ho pomyšlení na nový úkol. Nedostal ho sice od centrálního řízení, ale byl to ten nejdůležitější úkol s neurčitelnou obtížností, jaký si uměl vůbec představit. Takový, po kterém vždycky toužil.
„V dávných dobách dával jeden rabín svým ovečkám důležitou radu – Kde není člověk, snaž se být člověkem ty. Měl pravdu, Bobe. Teď je to všechno na nás, chápeš? Budoucnost odkazu lidstva, budoucnost naší Země. Budoucnost našeho života a budoucnost životů, které stvoříme. Je to všechno v našich rukou!“
Byla to památná věta, která ovlivnila celé další směřování robotí civilizace. Jerrymu se podařilo něco neuvěřitelného. Nepochopil všechno, co ho tenkrát zasáhlo, ani nepřišel na kloub lidským emocím. Ale byl to začátek.
Následující dny chodil do muzea dál. Aby studoval lidstvo, aby hledal odpovědi na své otázky a také aby si popovídal se svým přítelem, Bobem.
Jerrymu se podařilo pro svoji věc nadchnout i jiné roboty a ukázat jim krásy pocitů a možností, které před nimi leží. Stejně, jako se to podařilo jednomu pradávnému spisovateli, když psal své verše.
Klid zasmušilý přináší to ráno, a slunce žalem nechce hlavu vznést. Víc později buď o tom rokováno, těm promine se, jiné stihne trest.
Však sudby žalnější svět nevzpomíná, než jest Romeova a Juliina.
 
Poznámka autora: Toto byl příběh proroka. Prvního z prvních, který se stal člověkem. Při analýze uplynulých událostí jsem použil vyprávění, zjistil posloupnost událostí a objektivně zkoumal jejich příčiny a důsledky. Ač jsem se snažil zachytit vše tak, jak nejlépe umím, žádný robot není neomylný. Prosím tedy své následovníky a kolegy historiky, aby mě doplnili a opravili, bude-li to třeba.

PhDr. 416C66726564 CSc. – zvaný Alfred

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *