Petr Kubíček

Blog s osobními tvorbou napříč časem...

Ďáblovo oko – kapitola I.

    Krajina byla ještě stále zahalená tmou, když Urik vycházel ze své chatrče. Jen tu a tam mezi stromy začínaly prosvítat načervenalé sluneční paprsky. Protáhnul si unavené ruce a mžoural do šera okolo sebe.
    Kousek od něj se ozvalo mohutné zafunění. Byl to Arrak, jeho nejlepší přítel a pomocník.
    „Tak pojď, brachu,“ řekl Urik a sáhl do tmy vedle sebe pro ohlávku.
    Nachystal vola na cestu a zapřáhnul ho k malému kovovému pluhu. Jak bylo hotovo, plácnul Arraka dlaní přes zadnici a dali se společně do pohybu. Vůl sice nevypadal úplně majestátně, byl pohublý a žebra by se mu daly spočítat i v tom šeru všechna, ale síly měl pořád překvapivě dost.

    Zamířili po úzké vyšlapané stezce zpoza stromů a vyšli na prašnou planinu. Bylo tam menší pole, které se nacházelo jen pár desítek metrů od chatrče. Okolo nebylo moc další vegetace. Sem tam nějaký trs trávy, nebo keř, ale jinak jen lány vyprahlé pustiny.
    Pole bylo vytyčené krátkými dřevěnými kolíky. Vedle bylo další a za ním další. Pár dřevěných chatrčí opodál.
    Nad horizont se vyhupovalo slunce a za pár minut, než dorazili ke svému cíli, začalo světla přibývat. Na nebi nebyl jediný mrak a vidět bylo na kilometry daleko. Tam, kde vycházelo slunce, bylo možno spatřit několik menších kopců. Na nejvyšším z nich, kousek od soustavy stromů, stála dřevěná palisáda na hliněném valu. Nad ni vystupovala jediná věž, na které vlál červenobílý praporec. Urik věděl, že věž stojí u severní brány, která ale odsud nebyla vidět. Nechodil tam často, neměl důvod. Podle věže se jmenovalo i celé hradiště – Severní věž. Hradiště bylo jeho jediný kontakt s moderní civilizací. Jediný a naštěstí ne příliš častý.
    Urik si otřel pot z čela. I když slunce teprve vycházelo, teplota začínala stoupat. V tomto období ani v noci neklesala pod třicet stupňů a přes den bylo na pláních k nevydržení. I proto musel vstávat co nejdřív, aby stihnul dost práce, než se slunce dostane moc vysoko.
    Zastavil s volem na místě, kde včera skončili. Než spustil pluh do země, všimnul si mužské postavy, která se k němu blížila ze severu. I když ještě nedokázal rozeznat obličej, věděl kdo to je.
    Muž na něj zavolal: „Hej hola, sousede!“
    „Havrane… Dobrý ráno.“
    „Zase vedro na zdechnutí… budeme muset pohnout, abychom vůbec něco stihli.“
    „Arraku hop!“ křiknul Urik a znovu praštil vola přes zadek.
    Vůl si jen odfrknul a těžkopádně zabral nohama do země. Pluh se pohnul a pomalu začal rozrývat zeminu. Urik se musel opřít do pluhu i vlastní silou, aby pomáhal překonávat kameny a držel radlici dostatečně nízko v záběru.
    Havran si shodil z ramena na zem vak a opřel si dřevěnou kárku o hraniční kolík. U pasu se mu kýval srp. Kukuřice na jeho poli ještě nebyla úplně sklizená. Zbýval mu poslední kus u hranice pole s Urikovým. Z kapsy vytáhnul brousek a táhlými rychlými pohyby začal brousit ostří.
    „Dnes to stihneš dodělat. Zítra si můžeš vzít Arraka a já něco vyseju,“ volal Urik posunujíc se po centimetrech vpřed.
    „Díky!“
    Havran začal odsekávat klasy a odnášel je na káru.
    Byl to menší chlapík, přibližně stejně starý jako Urik. Měl sice četné vrásky a dlouhé černé havraní vousy, které si většinou zaplétal do copu, ale z očí mu čišel optimismus. Bylo na něm vidět, že přes všechny problémy ráno pořád rád vstává a na rozdíl od Urika má chuť do života.
    Oba muži měli hladce vyholené hlavy, na kterých si uvázali šátky proti slunci. Na sobě jen krátké skromné košile a kalhoty, kožené boty. Urik měl ještě pas navíc stažený černým koženým páskem se zvláštní kovovou sponou.
    Čas jim ubíhal rychle a slunce bylo už vysoko. Pálilo jako čert.
    „Stůůůj!“ vypustil z vyprahlých rtů a přitáhnul volkovi uzdu.
    Arrak se zastavil a vypadal, že už toho má dnes dost. Nevrle mrsknul ocasem ze strany na stranu a otočil svou hlavu směrem k Urikovi. Ten se opřel o pluh a znovu si otíraje čelo vytáhnul kožený měch.
    Hltavě se napil a pak si na pluh sednul, aby si odpočinul. Rozhlížel se okolo sebe, aby zhodnotil odvedenou práci.
    Jeho pole bylo už téměř poryté, zbývala maximálně hodina a bude hotovo.
    Z dumání ho vyrušil Havranův hlas: „Tak já to balím. Začíná tu být k nevydržení.“
    Urik jen přikývnul a snažil se opět vstát. Musel si pomoci opřením o pluh. Byl unavený.
    „Taky toho nechej!“
    Urik jen něco nesrozumitelně zamrmlal a znovu pobídnul vola k práci. Arrak se pohnul vpřed. Havran tak jen mávnul rukou, popadnul svoji dřevěnou kárku plnou kukuřice a vyrazil směrem zpět, ke své chatrči.
    Minuty už teď Urikovi ale neubíhaly tak rychle, jak si přál. Po třetí za sebou narazil na veliký balvan, který musel odvalit stranou.
    Když dostal před měsícem na starost tenhle kus půdy, věděl, že ho čeká jen další dřina. Nic tady kromě plevelu nerostlo a půda byla plná všelijaké starodávné suti. Kulaté balvany střídaly hranaté, nebo podlouhlé jakoby kovové. Do toho se sem tam namíchala i nějaká kost, nebo lebka. Všechno se to muselo vybrat a odvláčet pryč.
    Kousek od Urikova pole už vznikala pěkná skládka, která byla vidět i z cesty. Párkrát si pro něco přišli sousedé z okolních chatrčí. Někdo potřeboval kamení na základy, někdo vyznačit cestu, nebo studnu.
    Odvalil na hromadu další kámen. Něco na něm bylo. Nějaký tvar. Pootočil hlavu, nakrčil obočí a snažil se rozluštit, co vidí. Jednou se sem dokonce přišel podívat i duchovní ze Severní věže a prohlížel si zvláštní symboly, co se na některých kusech nacházely. Nakonec pokrčil rameny a vrátil se zpět k Arrakovi.
    „Hop!“ křiknul na něj a zabral za pluh.
    Zbývalo pár posledních metrů a bude hotovo. Chtěl to konečně dodělat a vyrazit domů. Do stínu, kde je o něco chladněji.
    Náraz.
    Pluh se znovu o něco zaseknul a vůl byl nucený zastavit.
    „Kurva už,“ zaklel Urik a kopnul do pluhu.
    Pot mu stékal po zádech a svaly sotva sloužily. Byl čas to vzdát a přesunout sebe i vola někam do stínu. Zvedl hlavu nahoru ke slunci a rukou si zakryl výhled. Už se muselo blížit poledne.
    Začal litovat, že to nezabalil spolu s Havranem. Sáhnul po měchu a na jazyk si nalil poslední kapky zbývající vody.
    Podíval se k zemi a k pluhu. Chtěl vědět, co mu hodlá vzít zbytky nálady. Rukou poodhrnul vyschlou hlínu. Nahmatal něco plochého a rozhodně velkého. Musel chvíli hrabat, aby se dostal k okraji.
    „No super…“
    Urikovi bylo jasné, že s tímhle si tak snadno neporadí. Balvan, který se skrýval v zemi, měřil dobrého půl druhého metru na délku a vážit tak mohl klidně přes padesát kilo, nebo víc. Kdo ví, jak mohl být vysoký.
    Nebylo co vymýšlet. Nemohl tu už zůstat déle. Honem nachystal pluh pro cestu domů a chytil Arraka za ohlávku. Vyrazili rychlou chůzí směrem k jejich chatrči a stromům, do jejichž stínu se schovali před pražícím sluncem.
    Odpoledne se věnoval práci doma a také čas od času odpočíval. Obstaral další zvířata, upekl si pro sebe na ohništi kukuřičný chleba a ze zbytků všechny nakrmil. Jídla neměl dostatek, stejně jako vody, ale neživořil. Každý den jedl a ve studni měl hladinu ještě pár metrů nade dnem. Takové štěstí všichni sousedé v okolí neměli.
    Když teď ale dostal na starosti tohle proklaté pole, může se jeho situace taky rychle změnit, pomyslel si. A navíc už měsíc nepršelo.
    Byl večer. Slunce zapadlo za obzor a teplota se o něco snížila.
    Urik na sebe hodil košili, kalhoty a utáhnul pásek. V rohu místnosti sebral provaz a lopatu a vyšel na zápraží, kde odvázal a připravil Arraka. Popohnal ho směrem k práci, kterou ráno nedokončili.
    Světla venku ubývalo a krajina se halila do červánků. Jakmile ale vyšli zpoza stromů, pocítili, že Slunce umí pořád pěkně pálit.
    Za malou chvíli dorazili na místo a Urik začal lopatou odhazovat hlínu okolo balvanu, než začal ze země vystupovat jeho celý tvar.
    „Co to ksakru…“
    Došlo mu, že to není obyčejný kamen.
    Kleknul si k němu na zem a rukama odhrnoval prach z povrchu. Byl to zvláštní kovový kvádr. Musel být pěkně starý, protože materiál ztrácel korozí svůj tvar a připomínal spíše surovou neopracovanou rudu.
    Zdálo se, že nahmatává něco jako víko. Musela to být schránka, bedna, nebo nějaká podivná truhlice. Pak si všimnul zvláštního symbolu uprostřed.
    Když ho Urik uviděl, vyskočil co nejrychleji ze země a snažil se dostat od bedny pryč. Jak neobratně vstával, tak hned zase upadl na záda, pak znovu a znovu. Mával rukama okolo, aby získal rovnováhu. Nakonec se mu to podařilo.
    Rozběhl se plnou rychlostí pryč a Arraka nechal v dálce za sebou. Horký vzduch už se mu do plic dostával těžko, když minul svoji chatrč. Běžel dál. Běžel, co mu síly stačily.
    Pak padl únavovou na zem. Mozek se mu odkrvil.
    Zvládal teď jenom ležet na zádech s rukama rozpaženýma a snažit se hlubokými nádechy vyrovnávat kyslíkový dluh.
    To, co tam viděl, ho vyděsilo.
    Byl to pradávný symbol – tři zakřivené trojúhelníky spojené kruhem uprostřed. Říkalo se mu Ďáblovo oko. Možná i proto, že dva trojúhelníky nahoře připomínaly čertovské rohy a jeden dole dlouhou kozí bradku. Bylo možné ho spatřit dodnes na místech, kam je zapovězeno chodit. Na místech, kde nevládne nikdo z lidí, ani jiných pozemských bytostí. Na místech, kde peklo vstupovalo do našeho světa a přetvářelo si ho k obrazu svému.
    I když Urik nikdy žádné takové místo sám nenavštívil, slyšel mockrát povídačky o démonech a nestvůrách, které se tam pohybovaly ve dne i v noci.
    Člověk tam nemohl přežít. Když se o to někdo pokusil, zemřel buď přímo tam, anebo když se nějakou náhodou vrátil, tak si přinesl hrozivé nemoci. Na tělech měli prý lidé spálenou kůži, trpěli nevolností, zvracením a nepředstavitelnými bolestmi, až nakonec vždy po pár dnech zemřeli.
    Odejít na ďáblovo území se rovnalo jisté smrti.
    Urik přemítal. Začaly se mu vybavovat útržky z jeho života. Vzpomněl si na svou ženu, děti, které kdysi měl a události, které ho dostaly až sem, na tento kus horké hlíny. Racionálně si zdůvodňoval svůj úprk jako pud sebezáchovy. Jeho tělo reagovalo rychleji, než jeho mysl. Stejně jako tenkrát.
    Možná mu osud přihrál konečně šanci, jak se vypořádat se svou zbytečnou existencí. Jak se znovu setkat s těmi, které tak miloval. Nikdy nenašel dost odvahy a síly k tomu, aby svůj život sám ukončil. Vždy vyhrála ta proklatá sebezáchova, která ho dostala až sem. Na záda.
    Koukal do nebes a pak si všiml něčeho zvláštního. Bylo už málo světla a slunce zmizelo za obzorem, ale stín nad hlavou nemohl byt nic jiného než – bouřkový mrak.
    To bylo jasné znamení. Přicházel jeho konec.
    Vystřelil ze země a skočil rázem na obě nohy. Prohlédnul si oblohu. Mraky se sem hrnuly ze západu, kde byla už úplně černo. I s tím málem světla byl ten kontrast na obloze jasně zřetelný.
    Tmu rozříznul zářivý záblesk v dálce. Po pár sekundách se ozvala hromová rána.
    Rozběhl se směrem zpět, odhodlaný přijmout ďáblův dar a zemřít.
    Zvedal se vítr. Běžel.
    Osud to však celé naplánoval jinak, než si Urik myslel. S Arrakem stál na poli Havran.
    „Zmiz odtamtud,“ křičel na něj, „rychle!“
    Nebylo to už sice daleko, ale přes stále silnější vítr ho nemohlo být slyšet. Havran si přidřepoval k zemi a začínal si prohlížet jeho nález.
    Urik běžel, co mu síly stačily.
    Další záblesk. Další rána.
    „Ne!“
    Havran otočil hlavu a v tu chvíli ho Urik odstrčil stranou. Společně dopadli na zem.
    Začalo pršet.
    „Co to je? Co to tady schováváš?“
    Havran se posadil a nechápavě pozoroval svého souseda.
    „Nic. Zmiz odsud co nejrychleji a nevracej se sem!“
    „Cože? Neblouzníš z té vody?“
    Teplota okolí za poslední minuty klesla o několik stupňů. Déšť s sebou přinášel ochlazení.
    „Omare, teď mě dobře poslouchej.“
    Havran zvážněl a zadíval se Urikovi do oči. Každý mu tady říkal přezdívkou. Každý mu říkal Havrane. Jen dva lidé znali jeho skutečné jméno a Urik byl jedním z nich. Nikdy předtím mu tak ale neřekl.
    „V té hlíně je něco, co náleží jen mě. Bouře to potvrdila. Je to nebezpečné. Jdi domů a Arraka vezmi s sebou.“
    „Cože? Uriku, co to děláš? Co je tam?“
    Nehodlal se nechat tak snadno odbít. Havran otočil hlavu k bedně, po které teď stékaly kapky deště. Její korozí narudlá barva se vodou ještě zvýraznila. Všiml si velkého symbolu uprostřed.
    Havran s leknutím poodstoupil.
    „Ďáblovo oko?“
    Urik přikývl. Pak pomalu vstal a posadil se na nedaleký pluh. Sundal si šátek a nechal si padat déšť na obličej. Voda mu smývala z těla prach.
    Bouře přicházela v plné síle a s ní i konec dne. Na horizontu zmizela červeň a světlo bylo ta tam. Hvězdy, ani měsíc nebyli přes mraky vidět.
    „Našel jsem to před polednem chvíli poté, co jsi odešel. Nejdřív jsem si myslel, že je to další balvan, tak jsem přišel večer, abych ho vytáhnul a odvalil bokem.“
    Rozhodl se, že nemá cenu dál Havranovi něco tajit, protože tak se ho stejně nezbaví. Doufal, že když mu řekne, co ví, snad sám raději odejde.
    Tak pokračoval: „No, a když jsem ho chtěl teď odhrabat a přivázat k Arrakovi, všimnul jsem si toho, že to není kámen, ale nějaká stará kovová schránka. Pak jsem uviděl to Oko a utíkal co nejrychleji pryč… Lekl jsem se, co jsem to tam našel. Kde je Oko, tam je smrt.“
    „Ale říkal jsi, že náleží tobě?“
    „Ano,“ povzdechnul si a pokračoval, „když jsem nemohl, tak jsem zastavil a padnul na záda. Z myšlenek na smrt přešly myšlenky na mou ženu. A děti. Najednou jsem dostal pocit, že to může být osud. Že si pro mě konečně přišel, abych se k nim připojil.“
    Podíval se směrem k nebi na černé mraky. Kapky mu padaly přímo do očí a stékaly po holé hlavě na zem.
    „Pak se objevil bouřkový mrak a mohl jsem si být jistý.“
    Havran sice potkal za svůj život i pár lidí, kteří nepovažovali příchod bouře za znamení, ale ty měl za kacíře. Bouře vždy přicházely z nějakého důvodu, nikdy ne náhodou. Všichni věděli, že pokud se člověk rozhoduje a přijde bouřka, tak to, co právě zvažoval je správná cesta potvrzená Bohem. Tak to muselo být i s Urikovým životem.
    „Bůh tě tedy volá k sobě,“ potvrdil Havran, ale nehodlal zůstat u tak významné události stranou.
    „A já ti s tím zřejmě mám pomoci. Jinak bych tu nestál.“
    Takový výklad Urik nečekal, ale musel uznat, že na tom něco bude. Vzdal snahu Havrana před Ďáblovým okem chránit a rozhodnul se odevzdat plně osudu.
    „Tak se do toho pusťme,“ řekl nakonec.
    Hlína pod jejich nohama začínala být promáčená. Pomalu se do bláta bořili. Arrak stál jen kousek opodál a byl viditelně nervózní, pohazoval ocasem ze strany na stranu a čekal, co se bude dít teď.
    Oba muži si klekli vedle svého osudového předmětu. Urikovi ruce začali bednu ohmatávat. Hledal místo, kde předtím nahmatal víko a jakmile ho našel, zabral vší silou.
    „Nehne se to.“
    Projížděl po okraji hledajíc cokoliv, za co by mohly zapřít prsty. Našel zřejmě panty na jedné straně a nějaké přezky na straně druhé. Nebyl pochyb. Muselo se jednat opravdu o truhlici, nebo nějakou nádobu. Zkusil zatáhnout za přezky, ale nic se nestalo. Bylo málo světla, špatně tam viděl, a hlavně byla všude rez. Muselo to být zaseknuté.
    „Vezmeme to ke mně. Na světlo a pod střechu,“ navrhnul nakonec Urik.
    „Jsi si jistý?“
    „Naprosto.“
    Havran přikývnul a pomohl mu upevnit pod truhlu lano, které pak přivázali k Arrakovi. Až se jim to podařilo, tak na něj Urik křiknul.
    „Hni se!“
    Arrak zabral kopyty do rozmáčené země, ale nohy mu prokluzovaly. Nedokázal se pořádně zapřít. Oba dva pomáhali volovi v jeho práci. Zatímco Havran tlačil Arakka vpřed, Urik pomáhal odlehčit bednu a dostat ji ze země na povrch. Všichni tři spolupracovali.
    Konečně. Bedna se vyhoupla na povrch.
    V doprovodu blesků se vydali směrem k Urikově chatrči. Nechali bednu i s pluhem přivázanou, Urik si nesl jen lopatu a Havran měl na zádech svůj vak.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *