Petr Kubíček

Blog s osobními tvorbou napříč časem...

Ďáblovo oko – kapitola II.

    V místnosti byla téměř úplná tma. Po stěnách poskakovaly jen stíny ze slabého světla olejové lampy hořící na masivním dubovému stole uprostřed. U něj seděli dva muži.
    „Hmm,“ zamrmlal ten starší z nich, „to se mi nechce líbit.“
    Byl to vysoký muž, podsadité svalnaté postavy. Na hlavě měl kovovou čelenku, která mu obepínala bílé vlasy. Ty mu končily až u ramen. Jeho tvář byla nehezká a mnohým naháněla hrůzu. Kromě vrásek mu ji zdobily totiž i četné jizvy. Jinak byl hladce oholen.
    „Jak jsem nakoupil, pane, tak prodávám,“ řekl s úctou ten druhý.
    Bílý přikývnul a ukázal rukou na dvě keramické nádoby na stole. Hbitě k nim přiskočil mladík stojící celou dobu ve stínu, v rohu. Dolil jim z připraveného džbánu chladného kukuřičného piva a ustoupil zpět.

    V tomto období teplota venku ani v noci neklesala pod třicet stupňů, ale v místnosti bylo příjemné chladno. Oba muži přes sebe měli přehozenou kožešinu.
    „První se snaží pro tu dohodu získat podporu voličů.“
    Bílý znovu významně zamručel.
    Druhý pokračoval: „Postupně všechny objíždí a zjišťuje, kdo je s ním.“
    Pěst Bílého prolétla vzduchem a praštila do stolu. Hrozivá rána rezonovala místností.
    „Tak dost!“ křiknul.
    Druhý vytřeštil oči a nejistě kýval očima ze strany na stranu. Věděl, že jeho pán je nevyzpytatelný a nekonečná štědrost se snadno promění v nezměrnou krutost. Nálada se mu často měnila. Přesto se mu doteď služba velmi vyplácela.
    Byl to mladík, sotva dvacetiletý. Na hlavě krátké neupravené vlasy, řídké strniště a na sobě tmavý mnišský hábit s kápí. A teď i tu kožešinu pro zahřátí. O něco tmavší byla i jeho kůže. Jeho jméno bylo Adam, ale jen velmi výjimečně ho oslovovali jinak než Čmoude.
    Třesoucí se rukou se napil piva. Netroufnul si promluvit.
    Bylo ticho. Čekal.
    Bílý sáhnul k pasu a mladík div nevystřelil ze židle k úprku. Nikdo neřekl ani slovo. Pak na stole přistál kožený vážek. Cinklo to penězi.
    Čmoud si v duchu oddychnul.
    „Kde je První teď?“ zeptal se Bílý klidným chřaplavým hlasem.
    „V tyto dny nocuje na Severní věži a brzy bude pokračovat dál k Jelenímu Parohu,“ vychrlil ze sebe a po chvíli ještě doplnil, „k vám do Vlkoskal dorazí zřejmě příští týden.“
    „Už se těším,“ pronesl opovržlivě Bílý a napil se kukuřičného piva. Několik kapek mu steklo po bradě na zem.
    Pak se zeptal: „Nějaké informace o dracích?“
    Mladík jen zakroutil hlavou a dodal: „Nic nového, pane. Zkoušel jsem zjišťovat informace od lidí z okolí Prvního, ale nikdo se nezmínil o dracích, ani o čemkoliv, co by s nimi mohlo souviset. Všichni vědí jen to, co se povídá všude po Říši.“
    Povídaček bylo hodně a téma draků bylo hodně vděčné hlavně mezi podnapilými vojáky nad ránem v krčmě. Každý se chvástal, jak by si s nimi poradil.
    Říkalo se, že draci lidem dříve vládli a spálili každého, kdo se jim postavil ohněm z nebes. Měli být obrovští, jejich křídla měla mít rozpětí větší než celé hradiště.
    Lidé se před nimi dlouho třásli a přinášeli jim pravidelné oběti ve formě dobytka i kukuřice. Když došel dobytek, přišli prý na řadu také odsouzenci a jiná chátra. Takto to bylo až do příchodu Tárika, prvního z Prvních.
    Nakonec lidi draky vybili a nezbylo po nich prakticky nic. Jediným svědectvím tehdejších událostí se staly oslavné písně a také lebka jednoho z draků, údajně toho, kterého zabil sám Tárik, která visí nad vstupem do příjímací síně v sídelním městě Prvního – odedávna pojmenovaného Dračí hnízdo.
    „Pokud bys něco zaslechl, okamžitě se za mnou vrať. Je to důležité, rozumíš?“
    „Jistě, můj pane. Jak poroučíš.“
    „Teď se vrať zpátky za svým voličem,“ uzavřel konverzaci muž s bílými vlasy, „a měj oči otevřené. Vlci jsou všude.“
    Adam přikývnul. Vstal ze židle a sebral ze stolu váček s penězi, který si zastrčil někam pod hábit. Odložil na židli kožešinu, kterou měl přes sebe přehozenou, pak se zdvořile poklonil hlavou a odešel z místnosti.
    Bílý čekal, až se vzdálí dostatečně. Dopil obsah džbánu a rukou znovu pokynul k dolití. Mladík schovaný ve stínu provedl, co se od něj očekávalo.
    „Dej poslat pro vlčí syny,“ poručil mu ještě.
    Mladík vyšel z místnosti, zaluskal prsty a pak něco pošeptal muži, který za ním přišel. Potom se vrátil zpět. Neodebral se ale na své místo ve stínu. V nedaleké polici vzal pět prázdných džbánů a postavil je na volná místa u stolu, vedle svého pána. Ve stínu počkal, než dorazí hosté.
    Ticho přerušily kroky a vrzání dřevěného točitého schodiště. Do místnosti postupně vstoupili tři muži. Všichni byli přibližně stejně staří a velmi podobní. Všichni měli dlouhé rozpuštěné tmavé vlasy a bradky svázané do copu. Byli to bratři. O tom nemohl být pochyb. Muži se posadili na svá místa. V tu chvíli k nim vyšel číšník ze stínu a nalil jim do připravených džbánů kukuřičné pivo.
    Přišel čtvrtý vlčí syn. Zatím nejmladší, hladce oholený. S bratry měl společné dlouhé vlasy. Nervózně se rozhlédl po tmavé místnosti a usadil se.
    Hrdé označení vlčí syn používali všichni mužští členové jejich rodu, bez ohledu na přímost příbuzenské linie. Ke stolu ale přicházeli zatím pouze synové Bílého. Ten byl nejstarším z rodu a zároveň nyní i jeho hlavou. To nebylo vždy pravidlem, hlavou byl ten nejsilnější. Tady se to ovšem spojovalo v jedné osobě.
    Byl to Bílý Vlk, jak se mu říkalo. Vážený volič Igra z Vlkoskal, jeden z nejvýznamnějších voličů říše, s druhým nejvyšším počtem hlasů při zasedání.
    Konečně se ve dveřích objevil pátý syn. Na tváři měl plnovous, ale hlavu vyholenou. Měl velikou svalnatou postavu, kterou převyšoval všechny své bratry. Arogantním výrazem v jeho tváři dával najevo všem přítomným, co si o nich myslí. Bylo jasné, že by nejraději trávil čas v jiné společnosti.
    Igra si toho všiml, a tak ho usměrnil: „Turo, sednout.“
    Tura nehnul brvou a posadil se na své místo. Byl nejstarším z bratrů, a tak mu náleželo místo po otcově pravici.
    Každý věděl, kde má své místo. Hosté zasedali u stolu vždy dle předem daného pořádku. Dle jejich důležitosti v místní společnosti. Igra seděl v čele, po pravici Tura, pak nalevo Agor, vpravo Darik, vlevo Mikkanar, a nakonec vpravo Jaleš. Všichni už měli ve džbánech pivo. Tura, i když dorazil jako poslední, jako první dopil. Ihned mávnul na číšníka, který mu tekutinu doplnil.
    Do místnosti vstoupil ještě někdo další. Byla to žena. Oděná v tmavém fialovém rouchu, vzdáleně připomínajícím to prelátí. Kolem menšího výstřihu zlatem vyšívané lemy, stejně jako na konci po zem sahající sukně. Pomalu a tiše prošla za zády mužů a posadila se na druhém konci stolu. Přímo naproti Igrovi. Ten se na ni nevrle podíval, ale neřekl jí nic. Místo toho spustil ke svým synům.
    „Věci se daly do pohybu. Jižané a kmeny podél Útesů nám začali krást občany. Je jich určitě přes pět set.“
    „Bastardi!“ přerušil otce Agor a bouchl pěstí do stolu.
    Tura se tvářil nepřítomně a ani se na něj nepodíval. Ostatní bratři ano, ale nedovolili si nic komentovat. Čekali, co jim otec poví dál.
    „Proslýchá se, že jim nejde jen o pracovní sílu. Chtějí dát dohromady dostatečný počet lidí, aby mohli provolat Barbara voličem. První by ho musel přijmout, stejně jako my.“
    Na chvíli se odmlčel, aby dodal svým dalším slovům dostatečnou vážnost: „To není všechno. Čekal jsem to už delší dobu. Uděláme, co bude třeba. Horší je, že První získává podporu pro dohodu s Kešmerky. Chce opravdu uzavřít spojenectví. To se nesmí stát.“
    Opět zavládlo ticho. Bratři se koukali jeden na druhého. Jaleš působil dost nervózně, protože nechápal, kde je problém. Nakonec se osmělil, aby promluvil.
    „Ale vždyť tím Říše získá větší sílu a stabilitu.“
    Bílý vlk se na něho zamračil: „Ne. Tím získá větší sílu a stabilitu pouze První a všichni Tárikové.“
    Jaleš sklopil oči ke stolu.
    „Čert vem Táriky“, zamručel Tura.
    „Souhlasím,“ řekl Agor, „je potřeba tomu zabránit. Víme, jestli má podporu ostatních voličů?“
    „Zatím ne. Je na okružní jízdě a získává lidi na svou stranu.“
    „Já v tom nevidím problém,“ projevil se Darik, „myslíš, že se s Kešmerky dohodne? Kdo se s nima kdy dohodnul? Je to naivní blázen.“
    „Možná,“ zapojil se také Mikkanar, „ale chceš to riskovat?“
    „Ať už tak, nebo tak, neobjíždí voliče pro nic, za nic. Musí mít něco v ruce. I když je nepřijme rovnou do Rady, nebezpečné může být i to, že spolu sednou k jednomu stolu.“
    „Co chceš podniknout, otče?“ zeptal se s očima upřenýma na otce Mikkanar.
    Z protější strany stolu se ozval ženský hlas.
    „To, co vás svedlo k jednomu stolu, vás také dostane na cesty. Každému již byla jeho cesta předurčena.“
    „A jaká je tvoje cesta, kněžko? Doufám, že ta ze dveří,“ obořil se na ni Tura.
    Místnost protnul krátký smích, který však záhy ukončila pěst Bílého vlka, která narazila na dubový stůl.
    Žena si ničeho snad ani nevšimla a jakoby nic pokračovala dál.
    „Všechny nás čekají nelehké časy. To největší nebezpečí se ale nenachází ani za jižní hranicí, ani na trůnu v Dračím hnízdě, nebo v Kešmerku.“
    Vstala ze židle a procházela pomalu místností k Igrově židli.
    „Blíží se probuzení draka. A až se tak stane, Říše přestane existovat a náš svět se dostane na pokraj chaosu.“
    „Panebože,“ pronesl Tura a obrátil oči v sloup.
    Agor také nevypadal, že by tušil, co její proroctví znamenají. Kněžka teď stála u židle jejich otce a naléhavě je pozorovala.
    „Otče, proč jí nasloucháš?“ řekl.
    „Jsou věci, které se staly, věci které se dějí a věci, které se musí stát. Pak už zbývají jen ty, co se stát nesmí,“ řekla na svoji obranu, „Každý máme svou cestu předepsanou. Tou jeho je pokusit se zabránit probuzení draka.“
    Pokračovala: „Každý musí svou víru najit sám. Nebudu vám říkat, čemu máte věřit. Zeptejte se bouře. Už přichází.“
    „Pche,“ odfrknul si Tura.
    „Tak dost,“ promluvil konečně Igra, „Turo. Ty se postaráš o Barbara a kmeny z Útesů. Vezmeš si padesát mužů.“
    Tura nehnul brvou.
    „A Jaleš pojede s tebou také.“
    Teprve teď se na otce podíval a částečně pozvednul levé obočí. To Jaleš se mírně polekal a hledal podporu v očích svých bratrů. Ti se však jen posměšně usmívali.
    „Co koukáš. Jsi dost starý, abys prolil krev,“ řekl Igra a mávnutím ruky záležitost uzavřel.
    „Mikkanare, ty se vydáš na východ k voličům, kde ještě Tárik nebyl a zkusíš je dostat na naši stranu. Ať klidně potvrdí Prvnímu svou loajalitu, ale jsou připraveni bránit svá a naše práva, až přijde čas. Agor pojede na sever a Darik na západ,“ Igra se napil kukuřičného piva a na chvíli se zamyslel.
    „Nabídněte jim, co budou chtít. Sami víte, co dělat.“
    Agor i ostatní přikývli. Tura dál nepřítomně hleděl do svého poháru. Igra se zvedl ze své stolice a v tu chvíli se zvedli i všichni ostatní. Odešel z místnosti s ženou ve fialovém v závěsu. Pomalu stoupal po točitých dřevěných schodech.
    Bratři se každý odebrali do svých místností, nebo po svém. Tura šel hned směrem ke krčmě, Darik osedlal koně a jel se před večerem ještě projet a Jaleš pospíchal zpět do svého pokoje.
    Igra s kněžkou vyšli z nádvoří po dalších schodech až na dřevěné hradby. Dívali se spolu do krajiny. Bylo už málo světla a slunce zmizelo za obzorem, ale stín nad jejich hlavami nemohl byt nic jiného než – bouřkový mrak.
    „Události zrychlují, můj pane. Proroctví se naplňuje.“
    „Jak říkáš.“
    „Brzy se objeví první zprávy o drakovi. Musíš být připraven.“
    Igra přikývl. Tmu rozříznul zářivý záblesk v dálce. Po pár sekundách se ozvala hromová rána.
    Bouře přicházela v plné síle a s ní i konec dne. Na horizontu zmizela červeň a světlo bylo ta tam. Hvězdy, ani měsíc nebyli přes mraky vidět.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *