Petr Kubíček

Blog s osobními tvorbou napříč časem...

Ďáblovo oko – Tura jede k útesům

Tura se vyhoupnul na svého mohutného koně. Ještě předtím si připnul k sedlu obouruční sekeru a brašnu se zásobami. Na sobě měl jen krátké kožené kalhoty a boty.
Všude kolem byla ještě tma, ale přesto velký povyk. Lidé pobíhali sem a tam, někteří už nasedali na koně, jiní na ně teprve nakládali výbavu. Jeho pleš a obrovská hruď odrážela světlo loučí, které byly zapálené po celém dvorci.

Rozhlédl se po okolí, aby se ujistil, že bude jeho družina brzy připravená. Nakonec pohledem zkontroloval i svého bratra Jaleše. Marně se snažil uvázat sedlo ke svému koni. Tura nadšením přímo překypoval, že ho má mít celou dobu na krku. Konec konců mohlo to dopadnout i hůř. S trochou štěstí možná ani nedojede k cíli a přizabije se někde po cestě. Teda jestli vůbec vyjede, protože zatím to tak právě nevypadalo.
Kopnul svého koně do slabin a rozjel se cvalem přes nádvoří pryč z hradiště, směrem na jih. Za ním vyrazilo hned několik jeho mužů a pak i další. Dusit kopit vystřídaly duté rány, když koně přejížděli přes dřevěný padací most.
Uběhlo několik minut, během kterých se nádvoří se téměř vylidnilo. Postupně se každý z účastníků výpravy dochystal a vyrážel za ostatními. Jalešovi se sice podařilo konečně upnout sedlo, ale pro změnu se snažil neohrabaně přivázat vak s vodou a jídlem.
„Tak pojď, pane. Jsme poslední,“ řekl mu postarší muž, který k němu přistoupil držíc za uzdu svého koně.
„Já… já se snažím Moro!“ zakoktal nervózně Jaleš.
Mora ho chvíli pozoroval, ale pak odstrčil chlapcovu ruku, chytil popruhy a silou je utáhnul. Pak nastavil ruce, aby mu pomohl do sedla.
Jaleš se na něj podíval a vděčně přikývnul.
Konečně, když už byl v sedle, mohli společně překonat padací most.
Vyjeli ven.
Světla družiny už od nich musela být vzdálená dobré dva kilometry.
„Časem je doženeme. Není kam spěchat. K útesům je to několik dní cesty.“
Mora jel první, ale koně rozhodně nikam nehnal. Lehkým klusem následovali světla v dálce.
„Ale můj bratr mě může hledat.“
„Neboj. Tura si bez tebe jistě poradí,“ rozesmál se Mora.
Jaleš se na něj vyčítavě zamračil, ale věděl, že Turovi jeho přítomnost rozhodně scházet nebude. Kdyby o tom nerozhodl otec, tak by ho s sebou nikdy nevzal. Vždycky všechno dělal na vlastní pěst. Na rodině mu nezaleželo, a kdyby ho na konci této cesty necekala bitva, děvky a chlast, ani by se nenamáhal někam jezdit.
Odevzdaně nechal koně poklusávat ve stopách Morova bělouše.
Mora zapálil pochodeň. Sice svítil měsíc, ale nechtěl nechávat nic náhodě. Než dojedou družinu, tak to nějaký čas vezme a svítat nebude dřív, než za dvě hodiny. Ještě by mohl jednomu z nich klopýtnout kůň a cesta by pro ně skončila dřív, než začala.
Mora byl pro Jaleše tím nejlepším přítelem. Byl s ním od dětství, a když mu zemřela matka, tak to byl hlavně on, kdo ho vychovával. Otce téměř neviděl a s bratry si moc nerozuměl. Byl nejmladší, a když už s ním promluvili, tak si ho akorát dobírali.
To Mora ho naučil jezdit na koni, nebo bojovat s mečem. Byl pro něj otcem, kterého mu nahrazoval.
Tura jel v čele průvodu a vedle něj mu cestu osvětloval loučí Medvěd. Postavu měl podobnou jako on a kdo by se jim připletl do cesty, položil by všechny cennosti na zem a utíkal pryč, co by mu nohy stačily.
Vypadali jako dvě mohutné věže hradiště, které se rozpohybovaly a mířily dobýt svět. Jako dračí jezdci přinášející zkázu.
„Tak? Co plánuješ?“ zeptal se Medvěd.
„Jsi nedočkavý, hm?“ usmál se Tura.
„Neuraz se, můj pane, ale překvapilo mě, jak horlivě ses chopil plnit otcův příkaz na jihu. Tuším, že v tom nebude jen touha po bitvě a krvi.“
Tura se hluboce rozesmál tak, že to znělo jako hromobití, které protnulo ticho noci. Museli to slyšet všichni v družině. Možná, že i včetně Jaleše s Morou.
„A proto jsi tu, příteli. Vždycky říkáš, co máš na jazyku a hlavně děláš, co ti poručím. Ať si o tom Šedý vlk myslí cokoliv.“
„Mám tedy pravdu? Řekni, co nás čeká u útesů?“
Tura chytil uzdu pevněji a naklonil se mírně kupředu na koně. Cesta se stáčela kolem několika stromů do kopce, ze kterého byla pěkná vyhlídka do kraje.
„U útesů nic.“
Medvěd se na něj tázavě zadíval. Byl si téměř jistý, že jeho pán a přítel něco chystá.
„Jak už víš, Barbar dává dohromady svou tisícovku.“
„Aby se mohl stát voličem, ano.“
„On ne,“ ušklíbl se Tura.
Medvěd zůstal nevěřícně civět: „Takže…“
Před nimi se otevřela krajina a Tura zastavil a otočil svého koně. Popojel kousek, aby se podíval směrem na hradiště svého otce. Vskutku pěkná podívaná i v té tmě. Medvěd sklopil louči, aby lépe viděli a zůstal stát vedle něj. Kolona jezdců pokračovala po cestě dál.
„Kolik nás je?“
„Nerozumím.“
„Kolik?“
„Padesát. S tvým bratrem padesát jedna.“
Vlkoskály byly ještě stále osvětlené. Žádná z loučí dosud nedohořela a hradiště tak vypadalo v té tmě jako přístav uprostřed širého moře. Přesto pořád působilo důstojně a majestátně. V té tmě to nešlo pořádně rozeznat, ale na obou jeho věžích vlály praporce.
„Kolik lidí má Barbar?“
„Tvůj otec zjistil, že přes pět set.“
Tura zavrtěl hlavou: „Barbar dal dohromady přes devět set padesát lidí. Z toho asi sto ozbrojenců. Jakmile dorazíme do Dračího Zubu, bude tam na nás čekat posel Prvního, aby mi po sečtení tisícovky předal pozvánku k volbám.“
„Tvůj otec bude zuřit.“
„Sám První pak dorazí přímo z Vlkoskal, aby ode mě přijmul přísahu věrnosti.“
Tura si otřel pot z čela a obrátil svého koně zpět na cestu. Pobídnul ho co cvalu a za malou chvilku se znovu zařadil do čela jízdy.
„Otec zuřit sice bude,“ pokračoval, „ale bude mu to k ničemu. Proti mému novému praporci voliče z Dračího Zubu nebude moct pozvednout meč.“
„Pokud ho ovšem nechce zvednout taky proti Prvnímu a zbytku říše.“
Tura přikývl.
„A co Jaleš? Chceš mu ujet?“
„Ne. Jaleš pojede s námi. Jakmile překročíme jižní hranici, budeš mi moci znovu dokázat svou věrnost, příteli.“
„Rozumím! Mora ho ovšem jen tak nevydá.“
„Pak tedy zemře s ním.“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *