Petr Kubíček

Blog s osobními tvorbou napříč časem...

Generace nula

    Mladík šel poloprázdnou ulicí a tvář mu osvětlovaly zářící výlohy okolo a světla lamp. Lidé procházeli kolem, ale nikdo se na něj nepodíval. Vlastně spíš raději dělali, že ho nevidí. Byl na to zvyklý a ani nevěděl, proč se na to teď zaměřil. Mírně zavrávoral a narazil ramenem do muže, kterého právě míjel.
    „Koukej na cestu!“ křiknul na něj nevrle, ale muž se ani neotočil a jak se rychle objevil, tak zase zmizel.

    Kretén, pomyslel si a nehodlal připustit, že by důvodem srážky mohlo být cokoliv jiného než to, že ten chlap byl idiot. Všech jich měl po krk. Všech okolo.
    Jeho chůze prozrazovala, že toho dnes už dost vypil a zápach z šatů dokonce i to, co to konkrétně bylo. Byl už večer a podle hodin stojících opodál se blížila desátá. Lidé vyráželi do barů a nočních podniků, ale mladík vypadal spíš na to, jako by se vracel.
    Mohlo mu být sotva osmnáct, měl rezavé neupravené vlasy a neoholené vousy. Přes kapuci černé mikiny mu téměř nebylo vidět do tváře. Na džínách měl několik skvrn od chlastu.
    Zahnul do vedlejší uličky a tam dorazil ke svému cíli. Zastavil se u dveří a kouknul na ceduli nad nimi. Stálo tam „Irish pub – Dublin“. Konečně zase doma, pomyslel si.
    Zevnitř byl slyšet šum hlasů a cinkání skleniček. Otevřel dveře a velmi opatrně sešel po třech schůdcích dovnitř. Přímo před ním se rozprostíral dlouhý dřevěný bar osvětlený spoustou žároviček a plný lahví a skleniček. Stál za ním mladý barman, který právě leštil a poklízel několik z nich. Měl na sobě zelenou zástěru, krátké tričko, z kterého mu vystupovaly svalnaté potetované ruce a na hlavě pleš, která odrážela světlo z baru.
    Zmerčil ho hned, jak vešel a sledoval ho pohledem, než došel blíž a začal neobratně šplhat na vysokou barovou židličku. Div u toho nespadl na zem.
    „Co tu zase děláš Dereku?“ oslovil ho barman a v jeho hlasu bylo poznat, jak moc je nadšený, že ho vidí.
    „Dej mi panáka,“ odpověděl kluk.
    „Podívej se na sebe, jak vypadáš. Máš dost. Nechci tady žádný problémy.“
    „Dej mi panáka a nemel.“
    Derekovi byly jeho kecy ukradené. Sundal si kapuci a pootočil se směrem do baru, aby se podíval na dnešní osazenstvo. Stoly byly už téměř zaplněné a přítmí narušovaly jen bodová světla zavěšená ve stropě nad nimi. Ty tu a tam prosvětlovaly a umocňovaly kouř z elektronických cigaret.
    „Ne. Vypadni. Stačilo, cos tady předvedl včera a dneska si přijdeš už úplně nalitej. Zapomeň!“
    Derek se na něj otočil a celý zrudnul vzteky, až mu na čele vystouplo několik žilek.
    „Dej mi sakra panáka a přestaň mě vytáčet!“
    Barman se k němu otočil zády a věnoval se dál leštění skleniček. Nehodlal se s ním dál dohadovat a ani mu nehodlal nalít.
    Derek na něj křiknul něco o tom, že si má nasrat a pak se sesunul z židličky zpátky na zem. Naštvaně vyrazil směrem ven ze dveří a nezapomněl u toho dostatečně nahlas nadávat.
    Lidé od stolů ho pozorovali s opovržením. Když procházel k východu, všimnul si tří kluků, které očividně jeho výstup pobavil. Naštvaně k nim přišel a vši silou shodil ze stolu všechno sklo, které tam bylo. Vztek společně s alkoholem s ním lomcovali a nedokázal se pořádně ovládat.
    Bar utichl.
    „Dereku okamžitě vypadni, nebo zavolám policii!“ zařval barman a zvednul do ruky sluchátko telefonu, aby podpořil to, že to myslí vážně.
    Ti tři u stolu ztuhli natolik, že vlastně ani nevěděli, jestli mu chtějí dát do zubů, nebo ho jen nechat odejít.
    Derek se otočil k baru, ukázal prostředníček a napochodoval zase po třech schodech zpátky na ulici. Dveřmi třísknul tak, že celý bar nadskočil.
    „Kurva!“ zaklel.
    Nehodlal dnešní večer strávit ve svém bytě. Vyrazil ulicí dál a přemýšlel co teď. Kousek, asi dva bloky odtud by měla být večerka. Nic lepšího ho v tu chvíli nenapadlo. K cíli došel za pár minut. Prodavač na něj podezíravě hleděl celou dobu, od chvíle, kdy vstoupil dovnitř.
    Derek vytáhnul z regálu půl láhev irské whisky, zaplatil a pokračoval dál ve svém nočním putování. Nehodlal se vzdát a hledal bar, kde by mohl strávit noc. Minul Berlínskou i Wilsonovu ulici a popíjel. Motal se bezcílně kolem a vrážel do kolemjdoucích. Byla jen otázka času, kdy ho někdo nahlásí.
    „Stůj!“ ozvalo se někde za ním.
    Otočil se tam a uviděl dva staré známé v uniformách. Strážníky Gibbse a Millera. Tak přece.
    Usmál se na ně a pak se ze všech sil vydal na útěk.
    „Dereku! Nekomplikuj to!“ křiknul na něj Miller, ale už bylo pozdě.
    Rozběhli se za ním.
    Derek zahnul za první roh a rychle hned za další. Měl jen malý náskok a láhev v ruce mu nebyla právě nápomocná.
    Hodil s ní o zeď. Střepy se rozsypaly po chodníku a její obsah vytvořil mokrý kruh na omítce.
    Přímo naproti němu teď bylo jezdící schodiště do podzemí. Byl to vchod do metra.
    „Stůj!“ ozvalo se znovu za ním, ale se stejným výsledkem.
    Derek chtěl hbitě přeskočit turnikety, které umožňovaly vstup pouze pro platící cestující, ale v jeho stavu to dopadlo přesně tak, jak muselo. Málem si rozbil hlavu o dlážděnou podlahu a noha mu zůstala na turniketu. Praštil sebou o zem.
    Oba strážnici už byli jen pár metrů od něj.
    Nějak se nakonec sebral a rozběhl dál do metra a na nástupiště. Měl víc štěstí než rozumu, protože tu zrovna stála souprava nachystaná k odjezdu. Jen tak tak se protáhnul zavírajícími se dveřmi a vlak se rozjel.
    Policisté už do dveří zvládli jen praštit. Pak se chytili kolen a pomalu se vydýchávali. Derek se za nimi ani nepodíval, posadil se k oknu a sledoval ubíhající tunel. Netrvalo to déle, než pár minut a hlava mu klimbala.
    Zvuk kolejí ho uspával. Ztěžkla mu víčka, až nakonec už je neudržel. Usnul.

    ***

    Vzbudil se za pár hodin. Displej ve vlaku ukazoval 3:26. Rozhlédl se okolo sebe, ale nikoho neviděl. Byl ve vagonu sám.
    Vlak zastavil.
    Když Derek vstal, rozbolela ho příšerně hlava. Chytil se dveří a vymotal se ven. Nádraží bylo stejně prázdné jako jeho vagón. Nikde ani živáčka.
    Vyšel ven z metra a první pohled po ulici mu prozradil, že se nachází v Pekingu. Všude okolo zářily neonové nápisy. Ty anglické tu a tam doplňovaly ty v čínštině, nebo japonštině, nebo korejštině. Ne, že by to Derek odlišil. Prostě tam byla spousta klikyháků.
    Rozhlédl se doleva a doprava a jediné, co ho zaujalo, byla svíticí neonová sklenička na konci ulice. Konečně. Málem se i rozběhl.
    Konečně otevřel dveře baru v naději, že se brzy zbaví té nepříjemné bolesti hlavy.
    Vešel do červeně prosvětlené místnosti, kterou prostupovala zvláštní elektronická hudba a hlas nějaké asijské popové zpěváčky. Zvuk se linul z jukeboxu v pravém zadním rohu místnosti. Kolem něj vedl dlouhý bar zahnutý do tvaru písmene S, nad kterým vysela kulatá svítidla, která vydávala tu načervenalou záři.
    Na opačné straně byly dva kulečníkové stoly. U jednoho z nich byl mladý asijský pár. Muž ho probodnul při vstupu pohledem, ale pak se dál věnoval své přítelkyni. Kromě nich tu byli už jen dva další muži, sedící u stolu u okna. Pak ještě mladá barmanka, která právě odnášela pití páru ke kulečníku.
    Derek se posadil k baru a v tichosti čekal.
    Teď si teprve vzpomněl na strážníky, co se s ním proběhli k metru. A na Davida, barmana v Dublinu. No tady mě nikdo určitě hledat nebude, pomyslel si. Pak se chytil za třeštící hlavu.
    „Co si dáš?“ zeptala se ho anglicky barmanka, když se kolem něj vracela s prázdným podnosem zpátky za bar.
    „Panáka. Dvojitýho. Bolí mě hlava, jak cep,“ odpověděl jí Derek.
    „No to ti určitě pomůže. A co chceš pít? Nebo ti mám vybrat?“
    „Whiskey. Irskou.“
    Vzala láhev a postavila ji před něj na bar. Vedle postavila prázdnou skleničku a lžičkou zpod baru nabrala led, který mu hodila do ní. Nalila od oka do sklenky a přitom se mu zadívala do očí. Snažila se odhadnout, co je zač.
    „Kde ses tu vzal?“ zeptala se pak.
    Měla havraní rovné vlasy, dlouhé asi po lopatky a stažené sponou vzadu do culíku. Na sobě měla krátkou černou sukni a bílé tričko s reklamou na nějaký chlast. Přes to zelenou zástěru.
    Byla mnohem hezčí než jeho poslední barman, pomyslel si Derek. Pohled jejích výrazně nalíčených očí se mu zaryl až do mozku. Nakonec uhnul pohledem a raději se napil.
    „Šel jsem náhodou okolo,“ zalhal a doufal, že dá pokoj.
    „Jasně. A u toho ses ožral, vyválel po zemi a odřel si ruku,“ zasmála se.
    Derek se podíval na ruku a na zápěstí uviděl zbytky zaschlé krve. Musel si to asi udělat u toho turniketu.
    „Přesně,“ odbyl ji.
    Ona se ale nedala a vyzvídala dál: „Ty nejsi odsud. Nikdy jsem tě neviděla.“
    „Takže nejen barmanka, ale teď i fízl?“
    „Se neposer, debile,“ odvětila Asiatka a pak přidala několik slov, kterým Derek nerozuměl.
    Otočila se k němu zády.
    „No jo. Sorry,“ zamrzelo ho to a nějakým záhadným pohnutím mysli se rozhodl, že se bude chovat chvíli slušně. „Jsem tu náhodou. V Praze mě honili fízlové a zdrhnul jsem jim do metra a…“
    „V Praze?“ přerušila ho.
    „Jo.“
    „Takže ty jsi z Evropy? A kriminálník k tomu jo?“ rozesmála se a nalila si sama sobě do připravené skleničky nějaký tmavě červený driják pro holky.
    „Čemu se tlemíš?“
    „Vždyť se na sebe podívej. Nevypadáš moc nebezpečně, takže tipuju, že ses spíš pořádně ožral, dělal bugr a usnul v metru.“
    Očividně měla dobrou náladu, protože úsměv z její tváře snad vůbec nemizel. Na rozdíl od něj.
    „No jo. Trefa. Prostě zoufalec.“
    Derek chytil láhev stojící pořád na baru a dolil si sám do prázdné skleničky.
    K baru mezitím dorazili ti dva od kulečníku a cosi začali řešit s barmankou. Derek jim nerozuměl ani slovo. Raději se vydal k jukeboxu doufajíc, že tam najde něco míň uječenýho.
    Mladý muž u baru nakonec vytáhnul z kapsy peněženku, zaplatil a spolu s dívkou oba odešli do světel ulice.
    Z reproduktorů se ozvalo ticho a pak začala hrát folkově znějící pomalá melodie. Derek se pousmál. Poslední dva hosté na moment přerušili čilou konverzaci a podívali se směrem k jukeboxu, aby pak hned zase v hovoru pokračovali.
    Derek se usadil zpátky na svoje místo a pokračoval v upíjení se do němoty.
    „Takže Ir?“ odhadla z přízvuku a písně, kterou si pustil, „no očividně máš dost blbou náladu.“
    Hrála klasika první poloviny 21. století a údajně nejromantičtější balada třicátých let od Eda Sheerana. Derekova oblíbená – Irish Farewell.
    „Jsem Mi Jin,“ představila se a podávala mu ruku.
    „Derek.“
    Taky jí podal ruku a ona si ho za ni hned přitáhla k sobě a políbila na tvář. Vypadal trochu překvapeně, ale hned dělal jakoby nic.
    „Těší mě Dereku,“ prohlásila, mrkla na něj, aby si získala pozornost a pak začala umývat sklenice, které předtím sklidila od kulečníkového stolu, „teď mi pověz, proč se tady sám opíjíš v cizím městě?“
    „To je dlouhý příběh.“
    „Nenech se prosit. Dnes mam náladu si poslechnout nějaký ubohý tragický příběh,“ mrkla na něj zase s úsměvem na rtech a Derek měl pocit, že ho provokuje a dělá si z něj legraci, „a kromě toho už budeme zavírat. Mam před sebou ještě minimálně hodinu na inventuru a ty tady buď zůstaneš pít a budeš se mnou mluvit, nebo se odebereš zpátky do metra.“
    Právě ji napadlo, že jednou za čas by se měl udělat dobrý skutek a tenhle depresivní teenager vypadal, že by mu prospělo, kdyby se někomu vypovídal. Navíc se jí celkem líbil. Teda až na ty špinavé šaty od chlastu, ale v baru viděla mnohem horší věci, takže ji to jen tak z míry vyvézt nedokázalo.
    „Co chceš slyšet? Nešťastný nápady, nešťastný okolnosti a nešťastná láska. Nic, co by stálo za pozornost.“
    „Jak ses dostal na Archu?“ zeptala se ho teď trochu nepřítomně a hned křikla něco nesrozumitelného na ty dva poslední u stolu, u okna. Ti se po chvilce zvedli a přišli k baru zaplatit. Když odešli ven, Mi Jin za nimi zamkla a zhasla neonovou reklamu venku.
    Bar už hostil jen je dva. Mi Jin chodila sem a tam, sklízela zbylé sklo a utírala stoly.
    „Tak?“ připomněla se nakonec, když Derek stále mlčel.
    „Ve skříni,“ zasmál se.
    „Takže nakonec veselá příhoda? No výborně.“
    Byla dost zvědavá, co z něj vypadne.
    „Ani ne.“
    Dereka díky whisky přešla bolest hlavy a začínal mít trochu lepší náladu. Rozhodl se, že když chce poslouchat, tak jí to teda poví.
    A u toho se opije.

    ***

    Začal Mi Jin povídat o tom, jak chodil na střední v jižním Dublinu. Poznal se tam jednou náhodou ve školní jídelně s Emily, která zrovna nastoupila do prváku. Ty její blonďaté vlasy zářily přes celou místnost a on si jí okamžitě všimnul.
    Brzy se začali vídat i po škole, zamilovali se a stal se z nich šťastný pár. Chodili spolu skoro půl roku, než Emily přišla s tím, že se její rodina má účastnit projektu Archa.
    „No a co to znamená? Na jak dlouho to je?“ ptal se jí tenkrát, když seděli na schodech před školou a poprvé mu to řekla.
    „Ty tomu nerozumíš Dereku. Nechápu, že jsi o tom neslyšel. Vždyť se o tom teď zase všude mluví, jak se přiblížilo datum odletu.“
    Zamyslel se, než mu to došlo.
    „Ty myslíš tu vesmírnou raketu?“
    „Ano!“
    „Ale… ta se přece nevrátí nikdy! Emily!“
    „Já vím,“ řekla a rozbrečela se.
    Derek Mi Jin povídal o tom, jak tenkrát nevěděl co říct a co dělat. Jen ji objal a cítil se bezmocný. Věděl, že od té chvíle uběhne měsíc a uvidí ji naposledy ve svém životě.
    Čas běžel jako o závod. Vídali se každý den a dělali jakoby nic. O odletu nemluvili a oba se snažili užít si každou společnou chvíli.
    To nejdůležitější se stalo až v předvečer jejího odjezdu. Byla to neděle a strávili spolu ten den celý, už od rána. Derek vzal Emily na výlet svou motorkou.
    Jeli daleko na sever, až za Dundalk, kde si kousek od Bellinamaru prošli zříceninu hradu Ballug. Skončili na pobřeží. Sami. Jen stromy, skály a moře. Široko daleko nebyla živá duše. Seděli spolu na okraji srázu a sledovali, jak se lámou vlny.
    „Budeš mi chybět,“ řekla nakonec a prolomila nastalé ticho, které si dovolily rušit jen nárazy vln do skal, „Miluju tě.“
    Mel co dělat, aby udržel to, jak se mu svíralo srdce. Nemohl ze sebe dostat žádná slova a tak ji raději políbil. Nebránila se. Vlastně polibky vášnivě opětovala a stáhla ho na zem.
    Ležela tam krásná, se zlatými vlasy, které rozpuštěné na slunci vypadaly jako zlatá řeka.
    Tehdy se spolu poprvé milovali. Derek měl pocit, že může létat, že právě zažívá život v celé své kráse. Ždímal tenkrát každý okamžik, a když se s Emily loučil na zápraží jejich domu, mohlo se mu srdce rozskočit. Když zašla v domě, měl jasno.
    Nedovolí, aby o ní přišel. Nikdy se jí nevzdá.
    V hlavě měl naprosto čisto. Byl rozhodnutý udělat největší krok svého života, i když naprosto šílený.
    Nachystal si tenkrát večer batůžek, naházel dovnitř základní věci, jako když se chystal na „přežití“ do přírody. Nůž, vodu, sušené maso, sladké tyčinky, čelovku, náhradní oblečení, pár zdravotnických potřeb pro případ nouze a několik dalších maličkostí. Pak napsal dopis pro své rodiče, kde jim vysvětlil, co udělal. V něm se s nimi rozloučil. Jednou provždy.
    Natočil si na mobilu budík na brzy ráno a lehl si do postele. Hleděl do stropu a dlouho nemohl usnout. Srdce mu bilo vzrušením.
    Nakonec zavřel oči.

    ***

    Vzbudil se těsně před rozbřeskem. Mrknul na svůj mobil a nedal mu příležitost spustit buzení. Oblékl se a tajně vylezl oknem ven.
    Bylo ještě chladno a tráva před domem byla mokrá od rosy. Přeběhl na protější stranu ulice a vyrazil směrem k domu Emily, který byl asi necelý kilometr daleko. Než tam došel, slunce se začínalo vytahovat zpod obzoru.
    Před jejím domem už bylo živo. Na chodníku stál zaparkovaný stěhovací vůz a několik mužů nosilo zevnitř veliké kovové bedny, tašky a nábytek.
    Opatrně se přikradl kolem zadní části domu. Uviděl Emilyna otce, pana O’Dohertyho, jak nervózně pobíhá sem a tam a snaží se stěhováky přesvědčit, aby s bednami zacházeli trochu víc opatrně. No, očividně se mu to moc nedařilo.
    Emily, ani její matku nikde neviděl. Právě všichni vešli do domu a to byla jeho příležitost k akci. Proběhl rychle do nákladního prostoru stěhovacího auta a přikrčil se za komodou úplně vzadu.
    „Nebojte se, pane O’Doherty. Za deset minut máme všechno naložené. Určitě. Všechno se stihne. Nemusíte mít strach,“ ozval se hlas jednoho ze stěhováků, který právě vynášel s dalším jednu z těch velkých kovových krabic.
    „Já vím. Já vím,“ odpovídal pan O’Doherty. Pak křiknul do domu: „Jane! Emily! Pojďte už!“
    Z domu se ozval nějaký ženský hlas, ale Derek nerozuměl, co říkal. Jeho výhled se navíc zastínil a už ani neviděl ven.
    Teď v tom byl až po uši.
    Ani ne za pět minut auto nastartovalo, ještě nějakou dobu běželo na volnoběh, než jeden ze stěhováků stáhl dolů železná vrata uzavírající nákladní prostor.
    Tady jeho dokonalý plán končil. Vlastně neměl vůbec tušení, jak se dostat na palubu Archy, ale rozhodl se, že prostě bude dělat to, co mu vždycky šlo ze všeho nejlíp. A taky to jediné, co mu teď zbývalo. Improvizovat.
    Nasadil si čelovku a vyškrábal se zpoza komody. Prohlížel si náklad, jak to jenom šlo, a snažil se něco vymyslet. Prostor v autě sice nebyl využitý na sto procent, ale místa kolem sebe moc neměl. Musel přelézat mezi bednami a nábytkem a snažit se přitom nepřerazit.
    Měl asi půl hodiny času, než se dostanou na letiště. Tam náklad přeloží do letadla, ve kterém se spolu s Emily, její rodinou a dalšími členy projektu Archa přesune do areálu kosmodromu, do Ameriky.
    Starty přepravních lodí, které mířily k Arše, probíhaly po celém světě. Mimo jiné v Německu, Rusku, Číně, nebo Jihoafrické republice. Emilyn otec ovšem patřil k úzkému kruhu vedení a tak se měl i s rodinou připojit k budoucímu kapitánovi a startovat z mysu Canaveral na Floridě.
    Posádka poletí, i díky časovému posunu, už ten den ve večerních hodinách, asi s hodinovým zpožděním po nákladu. To ale Derek ještě tenkrát vůbec netušil.
    Nakonec mu to, že skončil v nákladovém prostoru Archy, pomohlo. Po startu tam nikdo neměl čas přemýšlet, jestli tam patří, a všichni měli plné ruce práce s nákladem. Ale to už ve svém vyprávění předbíhal.
    „No to si děláš prdel,“ přerušila jeho vyprávění Mi Jin s úsměvem roztaženým od ucha k uchu.
    Jestli byla doteď zvědavá, tak teď už zvědavostí přímo hořela. Když Dereka původně pozvala, aby jí vyprávěl svůj příběh, bylo jí ho hlavně líto a říkala si, že on se třeba potřebuje vykecat a ona se aspoň nebude nudit při inventuře. Teď už svého zbrklého nápadu ani v nejmenším nelitovala.
    „Hotovej James Bond,“ dobírala si ho, „Agent s povolením zabíjet!“
    „To jo. Zabil jsem to dokonale.“

    ***

    „Takže ty jsi jako vážně letěl do vesmíru ve skříni?“
    Derek si dolil čtvrtého panáka whisky, nebo aspoň pravděpodobně čtvrtého.
    „Jo,“ napil se a pokračoval, „ale nebylo to tak jednoduché.“
    Derek věděl, že se musí pořádně ukrýt. Na letišti náklad sice asi nikdo kontrolovat nebude, jen ho prostě přeloží, ale na Floridě určitě budou nějaké bezpečnostní prohlídky.
    Rozhlížel se po nákladním prostoru a tmu prořezával jen kužel světla jeho čelovky. Auto drnčelo a třepalo se, jak projíždělo po silnici. Sem tam zastavilo na křižovatce a někdy dokonce i tak, že Derek málem letěl prostorem až na protější stranu.
    Otevíral jednotlivé krabice a hledal něco, co by mu pomohlo. Některé skříně byly přivázané pomocí rychloupínacích lan tak, aby po korbě necestovaly.
    Na zemi u kraje se válely další nepoužitá lana a také několik rolí balící fólie. Přichází čas improvizace, řekl si. Zrovna geniální nápad to není, ale nic lepšího už stejně nevymyslí.
    Otevřel opatrně jednu z velkých skříní na šaty a vyházel zevnitř všechny police, které dal do jiné skříně. Sebral jednu z ruliček fólie a začal s ní skříň omotávat kolem dokola. Jen uprostřed u dvířek si vyřízl díru, aby se protáhl. Pak vzal tři upínací lana a zatím na volno je stáhl okolo.
    Opatrně se protáhl dovnitř i se všema svýma věcma a stáhl fólii k sobě a lana na pevno. Dveře skříně se přivřely, až zaklaply. Nebylo to dokonalé, ale na první pohled zvenku by si člověk myslel, že je skříň obalená a dobře svázaná lany, jejíchž konce teď Derek držel v ruce. Snad nikoho nenapadne je zkoušet povolovat, aby se podíval dovnitř.
    Zadní strana skříně byla posazena volně, aby se dala v případě potřeby po rozložení odejmout a navíc v ní byly dvě, asi pět centimetrů v průměru, velká oka pro manipulaci. Derek v jednom z nich udělat nožem dírku do fólie. Jednak tak mohl případně kouknout ven a hlavně se v té krabici takhle snad neudusí.
    Sednul si na zem a nohama se zapřel o protější stěnu. Pohodlné to zrovna nebylo, ale v zásadě lepší, než čekal. Původně ho taky napadlo, že si zaleze do jedné z těch velkých kovových beden, ale tam by tolik pohodlí rozhodně neměl.
    „To nechápu. Jak si to proboha omotal tou fólií zvenku, abys pak otevřel dveře a vlezl tam?“ pátrala Mi Jin.
    „No blbě… Prostě jsem tam nakonec udělal nožem díru, roztáhnul to, prolezl a zevnitř stáhnul k sobě,“ řekl Derek, ale ona na něj stejně jen nechápavě koukala, „no to je jedno. Neřeš.“
    „A to to fakt nikdo nekontroloval?“
    „Bezpečností postupy mají rozhodně dost prostoru pro zlepšení,“ pousmál se Derek. Pak pokračoval: „Nejhorší byl ten převoz na Floridu. Poprvé mě překládali do letadla pár minut po tom, co jsem se zavřel. Pak nějakých 9 hodin letu. Pak zase přeložení na auto, vyložení z auta a ještě nakládka na nákladní raketu.“
    „Počkej. No jo. Tys vlastně letěl ještě z Dublinu do Ameriky. To jsi tam ale tím pádem byl…“
    „Něco málo přes 24 hodin.“
    „Uff. Mazec,“ odfrkla Mi Jin a ani si neuměla představit, jaké to mohlo být.
    Ona sedla v Koreji na letadlo do Pekingu a pak jela jen taxíkem z letiště na místo startu. Všeho všudy mohla cestovat tak čtyři hodiny.
    „24 hodin před startem. Dalších asi 24 hodin potom cesta do měsíčních doků k Arše a dalších několik hodin vykládka.“
    „Bože. Ale to není možné. Kam jsi jako chodil na záchod?“
    „Měl jsem skříň první třídy s kompletním sociálním zařízením!“ zažertoval Derek.
    Nechápavě na něj hleděla.
    „Měl jsem s sebou nějaké sáčky a PETky. Piješ jen tolik, kolik je nezbytné a sušené maso zrovna neprojímá. Navíc mi brzo lezlo krkem a tak jsem prostě nejedl. Půst je prej zdravej.“
    Bylo vidět, jak s ním soucítí. Hrkla do sebe zbytek červeného drijáku, co měla ve skleničce a dolila si další. Pak pokračovala v inventuře a měřila hladinu v lahvích, které měla za sebou v osvětleném baru.
    „Sranda byla, že jsem nevěděl, kde přesně jsem a co se se mnou děje. Dírkou, co jsem si udělal, bylo vidět houby. A tak jsem poznal, že přichází ten okamžik akorát podle toho kraválu, co se najednou spustil.“
    Byl zavřený v temné skříni a ozval se veliký hluk motoru. Přetížení, které ho po tom přitlačilo k podlaze, si neuměl předem představit. Zdálo se mu, že váží snad tisíc kilo a myslel si, že to nikdy neskončí. Celou věčnost trvalo, než tlak konečně polevil a veškerá váha z něho spadla. Vznesl se najednou, jako pírko a spolu s ním i jeho věci. Ve stavu beztíže strávil dlouhé hodiny.
    „Cos tam celou tu dobu dělal?“
    „Nabalil jsem si do batohu power banku a trochu na mobilu poslouchal muziku, trochu hrál hry, prohlížel si fotky, ale většinu času jsem se snažil spát.“
    Kromě toho se Derek taky snažil zahánět špatné myšlenky na to, že nebude mít vzduch, nebo se stane cokoliv jiného. Sice byl někde v nákladním prostoru, ale ventilace naštěstí fungovala i tam a atmosféra byla stejná jako v prostoru pro posádku. Na Archu se totiž převážela i řada citlivých biologických vzorků, rostlin a dokonce i zvířat.
    Na Archu si po schválení mohli vzít členové posádky i některé své domácí mazlíčky. Navíc tak, jako na bájné Noemově arše, i sem byla naložena spousta různých druhů zvířat. Jednalo se především o hospodářská a užitková zvířata. Slepice, krávy, kozy a další druhy měly zajistit dostatek různorodé potravy pro dlouhou cestu, která Archu čekala. Jejich vzdálení zvířecí potomci jednou snad zajistí živobytí i pro poslední generaci lidí, která se dočká cílové destinace.
    „A jak ses teda z té skříně vlastně dostal?“
    „Archa čekala na Luně 1 připravená k odletu. Hned, jakmile přistála poslední transportní loď a přeložili náklad, zahájili zážeh.“
    Bylo to něco. Derek si poletoval ve své skříni, pospával a najednou ho vzbudili drobné vibrace. Archa se dala do pohybu svým líným způsobem.

    ***

    Trvalo to několik minut. Postupně cítil, jak přibývá na váze. Znovu klesnul na podlahu a cítil přitažlivost. Ve skutečnosti to byla odstředivá síla způsobená zrychlováním lodi. Netrvalo dlouho a připadal si, jakoby byl zase zpátky na Zemi.
    Archa dosáhla zrychlení téměř přesně 1G. Palubní systémy se na dlouhou dobu budou starat o to, aby to tak zůstalo.
    „No a v tu chvíli jsem si řekl, že je nejvyšší čas z té díry vylézt. Navíc se o slovo hlásily moje střeva a potřeboval jsem akutně udělat „číslo dvě“.“
    „Číslo dvě?“ zeptala se Mi Jin, ale pak jí to došlo, „Ou. Jasně.“
    „Kouknul jsem svým periskopem ven, ale vidět byly jen další skříně a krabice. Navíc ani tou čelovkou jsem si nemohl moc posvítit…“
    Nákladový prostor byl osvětlený jen slabým červeným světlem. Derek trošku pootevřel dveře skříně, nožem přeřezal rychloupínací lana a fólii a vylezl ven.
    Ocitnul se v prostoru dlouhém asi dvě stě metrů na jednu stranu a dobrých sto na druhou. Všude kolem byly papírové krabice, kovové masivní bedny a všemožný nábytek. Biologický náklad očividně na Arše umístili do jiného skladiště.
    Jednolitý prostor haly byl ve středu dvou protějších stěn přerušen velkými dvoukřídlími dveřmi. Jedny z dveří se právě otevřely a dovnitř vstoupili dva snědí muži v modrých pracovních kombinézách.
    „Já ti nevím José. Myslíš si, že je to dobrej nápad?“ řekl jeden z nich ještě ve dveřích.
    Derek se okamžitě přikrčil a sledoval, kam půjdou. Ten druhý se dotknul vypínače na stěně. Po místnosti se s úvodním blikáním rozlilo oslnivé bílé světlo. Derek si musel zastínit oči rukou.
    „Jasně. Pedro chce jít taky. Bary ještě budou několik dní zavřené. Sejdeme se u Maríi doma,“ pokračoval v hovoru ten druhý.
    „Aby z toho nebyl průser.“
    „Nebuď posera. První den na lodi. Zapít se to musí!“
    „No jo no.“
    „Tak v devět.“
    „Jasně,“ nechal se muž nakonec přesvědčit.
    Pak dodal: „Skoč pro rudl.“
    Ten, který musel být dle hovoru José, se odebral k zadní stěně, kde bylo na stěně zavěšeno několik dvoukolových ručních vozíků.
    Derek je plíživě obcházel z druhé strany. Muži si ho nevšimli. Společně naložili na jeden vozík asi šest velkých beden, pak na druhý asi metr vysokou komodu.
    „Stuart, Richard. Kubánská 32, byt 2C,“ řekl jeden z nich, Derek si ani neuvědomil který a společně vyrazili i s naloženými vozíky zase z haly ven.
    Derek se vydal opatrně za nimi. V obou křídlech dveří bylo velké prosklené kulaté okno. Nakoukl tam, chodba byla prázdná.
    Napadlo ho, že čím víc se bude plížit okolo a snažit se být nenápadný, tím dřív si ho někdo všimne. Nahodil si baťoh na záda a zkusil co nejvíc předstírat klid. Vyšel ze dveří ven do chodby.
    Po pár metrech chodba končila rozcestím. Mrknul doleva, pak mrknul doprava. Na obou stranách byla vidět jen nekonečná chodba, kterou každých pár metrů přerušily dveře. Po stěně se táhly dva barevné navigační pruhy. Zelený a modrý.
    Rozhodl se dál pokračovat doprava. Doufal, že snad někde narazí na cedule, aby se dozvěděl, kam pruhy vedou. Narazil ovšem na něco úplně jiného.
    Zpoza rohu právě vyšel vysoký muž v modré pracovní kombinéze a něco si naštvaně brebentil pod hustý plnovous. Oproti těm dvěma předtím jeho úbor na ramenou zdobily tři stříbrné pruhy. Hned jak Dereka uviděl, rozšířily se mu naštváním nozdry a na čele se vyrýsovaly dlouhé hluboké vrásky.
    „Tady seš! Ty seš ten Davis? Aaron Davis?“
    Derek na něj zmateně hleděl, ale nakonec se místo rychlého úprku rozhodl, že se zkusí chopit nabízené příležitosti.
    „A.. A… Ano,“ vykoktal ze sebe.
    „No tys nám dal! Všude se tě snažíme najít. Kde se flákáš?“
    Muž nehodlal čekat na odpověď a už už strkal Dereka chodbou tam, odkud předtím přišel.
    „Tady zapadni do šatny, hoď na sebe rychle modráky a mazej na plac do haly G,“ řekl muž a ukázal mu rukou směr, kam se vydat.
    „Hlas se u Freda Browna,“ dodal pak a strčil Dereka dveřmi do šatny.
    Sám se vydal někam opačným směrem do labyrintu chodeb. Derekovi to vlastně přišlo jako super nápad.
    Uvnitř šatny byla dlouhá řada kovových skříněk. V jedné otevřené sebral modráky, které si na sebe oblékl a dovnitř strčil svoje věci. Zamknul skříňku klíčkem zastrčeným v zámku a pak si ho strčil do kapsy.
    „Vypadal jsem v těch hadrech hrozně směšně. Viselo to na mě jak na věšáku. Byly minimálně o číslo větší,“ povídá Derek Mi Jin a přitom si nalívá dalšího panáka.
    Začínal být pěkně pod parou. Div, že se mu ještě nemotal jazyk.
    „Už nechlastej, nebo mi to ani nedořekneš,“ odhadla profesionálně jeho stav Mi Jin.
    Derek se napil, jako by ani nic neřekla.
    „A to ses tam jen tak promenádoval v těch modrákách?“ povzbuzovala ho k dalšímu pokračování.
    Derek se zasmál.
    „No nejdřív jsem konečně udělal „číslo dvě“ a pak jsem šel na šichtu za ostatníma.“
    „Čau, jsem Davis. Poslali mě, že se tu mám hlásit,“ povídá Derek, když přišel do skladiště, nad jehož vchodem bylo veliké tiskací písmeno G.
    „No konečně. Kde se sakra flákáš?“ uvítal ho jeden ze tří, kteří tam už nakládali bedny na velký červený vozík.
    Rychle si spolu vyměnili křestní jména. Jeden z nich byl Fred Brown, u kterého se měl hlásit. Zjevně to musel být vedoucí týmu, nebo směny, protože všem hned potom přikázal, aby se pustili do práce. Sám přiložil ruku k dílu.
    Všem pasažérům bylo potřeba doručit jejich osobní věci a nábytek. Na každé krabici, na každé skříni, polici nebo bedně bylo napsáno, komu patří a na jaké palubě, s jakým číslem, má být. Díky tomu si Derek nejenom pořádně máknul, ale také si prošel celou loď. Od přídě na záď.

    ***

    V prvních dnech po startu se všichni zabydlovali a teprve postupně dostávali svoje zabalené věci. Řešily se prakticky jen úvodní organizační záležitosti. Většina podniků ještě nefungovala a čekala na zásoby a příděly zdrojů.
    Derek si hrál na Aarona ještě asi týden. Sice toužil vyběhnout co nejdřív za Emily a konečně jí říct, že je tu, ale rozhodl se, že musí nejdřív poznat loď a lidi, aby věděl, jak to tu chodí. Nehodlal se jen tak prozradit. Ještě by ho někdo jako černého pasažéra poslal domů.
    Derek se ubytoval v bytě Aarona Davise a kromě relativně těžké práce přes den, se snažil ve volném čase objevovat město. Zjistil, že skončil v New Yorku, v jednom z pěti měst, které na Arše byly. Sem se nastěhovali všichni členové projektu Archa, kteří pocházeli z jižní, nebo severní Ameriky. Jeho nákladní loď byla přeložená do místního skladiště.
    V dalších městech byli lidé z dalších světadílů na Zemi. V Praze Evropané, v Pekingu Asiaté, v Nairobi Afričané a ve Wellingtonu lidi z Austrálie a Oceánie.
    „Všechno mohlo být v pohodě. Po tom týdnu jsem vyrazil do obchoďáku, který tenkrát právě otvíral, že něco koupím Emily a vyrazím metrem za ní do Prahy.“
    Mi Jin už dodělala všechnu práci. Sklidila papíry a sedla si na barovou židličku, vedle Dereka. Digitální hodiny nad barem ukazovaly, že je pár minut po páté. Za hodinu začnou venku světla simulovat svítání.
    Byla zvědavá, jak bude příběh pokračovat. Derek byl sice velmi mladý, Mi Jin byla téměř o deset let starší než on, ale pro lásku zažil neuvěřitelné dobrodružství. Přišlo jí to strašně romantické a obdivovala ho za to.
    „A jak tě teda přivítala?“
    „Nepotkali jsme se. Tenkrát ještě ne. Sebrali mě na nádraží chvíli po tom, co jsem si koupil lístek.“
    „Cože? Jak to? Za co proboha?“
    „Objevil se skutečný Aaron Davis a zjistil, že mu někdo mezitím obsadil jeho byt.“
    „Po týdnu se prostě z ničeho nic objevil?“
    „No z ničeho nic to nebylo,“ pokračoval Derek, „Zjistilo se, že do práce tenkrát nepřišel z toho důvodu, že při nástupu na loď uklouzl na mokré podlaze a rozbil si hlavu. Ležel ten týden v nemocnici a pak ho propustili do domácího léčení. No, a když se zjistilo, že on je fakt on, tak tím pádem už jsem on nemohl být já.“
    „Začínáš plácat,“ konstatovala Mi Jin, ale sama si dolila do skleničky té červené tekutiny.
    „Co to vlastně piješ?“ zeptal se Derek.
    „Ále… Takovej pokus. Malinová Margarita. Zkouším různé koktejly, co by se mohly chytit. Tohle mě celkem baví.“
    Derek uchopil její skleničku, přisunul si ji pod nos, přičichnul a trošičku upil. Pak se zatvářil, jak vyšťavený citrón. Prostě červenej dryják, vždyť to říkal od první chvíle.
    „No Irská to není, ale tu tady moc lidí nepije,“ rozesmála se, když uviděla jeho výraz. Pak navázala tam, kde přestali: „Co se dělo pak? Za jak dlouho ses dostal ven?“
    „Dva týdny jsem čekal na obvinění, pak proběhl soud a dostal jsem šest měsíců natvrdo a pokutu deset tisíc jednotek.“
    „Fíha. Za to, že ses někomu zabydlel v posteli, jo?“
    „No nejen to. Neměl jsem žádné peníze,“ pokračoval Derek, „a za něco jsem musel žít. Za něco jsem koupil Emily přívěsek na krk a lístek na vlak a tak…“
    Nalil do sebe obsah své skleničky a sklíčeně koukal na její dno.
    „Udělali ze mě nejen černého pasažéra, ale ignorovali i veškeré mé argumenty. Přišili mi krádež, podvod, poškození cizí věci a krádež identity. Nejradši by mě vysadili na nejbližším šutru a poslali šupem zpátky na Zemi. Ale už bylo pozdě. Byli jsme moc daleko a fičeli moc rychle. Celé to zastavit a otočit by znamenalo týdny zdržení a velké náklady.“
    „No tak ale nakonec ses dostal ven.“
    „Sedím tady, ne?“ odsekl Derek, „vítězoslavně mě při propuštění udělili občanství. Hlavně si toho važte občane, říkali mi, a buďte do budoucna pro společnost už jenom přínosem.“
    „Kdy tě pustili? Teď je to asi rok od odletu,“ Mi Jin si začala v duchu dopočítávat časovou osu, „takže to musí být asi pět měsíců?“
    Derek přikývl.
    „A to jsi pak začal hned chlastat, jako správnej kriminálník?“
    „Ale ne. Ve vězení jsem měl možnost pracovat, takže když mě pouštěli, tak jsem měl i nějaké vlastní peníze. Sice jsem musel splácet pokutu, ale šlo to. Navíc mi přidělili byt v Praze. Pomyšlení, že uvidím Emily, mě drželo nad vodou.“
    „A to jsi s ní celou tu dobu nemluvil?“
    „Ne. Nevěděl jsem jak. Co bych jí řekl? Čau lásko, koukej, přiletěl jsem za tebou a zabásli mě.“
    „Bylo to přece kvůli ní. Pochopila by to.“
    „To pochybuju,“ ušklíbl se Derek.
    Vytáhnul z kapsy stříbrný náramek s přívěskem ve tvaru planety Země, a položil ho před sebe na bar. Stále ho měl u sebe, i když mu připomínal, co se tenkrát seběhlo.

    ***

    Koupil ho hned druhý den po propuštění předtím, než vyrazil navštívit Emily. Za zbylé peníze si pořídil také čisté nové oblečení a boty. Bylo to černá mikina s kapucí a džíny. Hodil se do gala a šel ji hledat. Nebyl to pro něj zase takový problém, protože všichni členové posádky lodi, na rozdíl od ostatního personálu a obyvatel, měli svá bydliště a kontakty zapsané na lodním intranetu.
    Derek věděl, že Emilyn otec je šéfem astrofyzické sekce a tak přímo podřízený kapitánovi.
    „No potěš koště. Tak dceruška takovýho papaláše,“ vydechla překvapeně Mi Jin.
    „Našel jsem jeho adresu na intranetu, zavolal si taxík a zamířil tam. Měli dům na Rooseveltově. Tam jak jsou ty pěkné vilky, na kopci,“ pak mu došlo, že nemá smysl jí to přesně popisovat, „ty to vlastně nemůžeš znát. No to je jedno.“
    Pokračoval dál tím, jak přišel ke dveřím a zazvonil. Srdce mu bušilo, jak hrozně byl nervózní.
    Dveře otevřel pan O’Doherty.
    „Ano?“ řekl s nezaujatým výrazem.
    „Pane O’Doherty. Dobrý den. Je Emily doma prosím?“
    „Emily? Ano, jistě,“ pak mu došlo, koho před sebou vidí a na tváři se mu objevil úsměv, „Dereku! Co ty tady děláš? Nevěděl jsem, že tvoji rodiče byli také členy projektu?“
    „No vlastně… Nebyli.“
    „Nerozumím. To mi musíš vysvětlit? Pojď dál,“ otevřel mu dveře a rukou pokynul, aby vstoupil.
    Derek vešel do domu a společně přešli chodbou do haly.
    „Je to složité, pane O’Doherty.“
    O‘Doherty se otočil k masivním dřevěným schodům vedoucím do patra a zavolal: „Emily! Tomu neuvěříš, kdo za tebou přišel!“
    Na schodech se objevil čísi stín. Derekovi se sevřelo hrdlo.
    Rozběhla se s úsměvem ze schodů.
    Emily. Byla nádherná. Mnohem krásnější, než v jeho vzpomínkách, které si milionkrát přehrával v hlavě.
    Pak ho uviděla a úsměv jí ztuhl na rtech. Bylo vidět, že je zmatená a překvapená.
    „Dereku… Co tu… Co tu děláš?“ bylo jediné, co ze sebe dostala.
    Nečekal, že se mu hned vrhne do náruče, ale. Vlastně čekal. Chladné přivítání ho zarazilo.
    „Pak mi to musíš Dereku taky všechno povědět. Teď vás nechám o samotě,“ řekl její otec a odešel z místnosti.
    Derek se k Emily přitiskl, aby ji objal a řekl jí, jak moc mu chyběla. Nebránila se, také ho objala, ale jeho polibek neopětovala. Přičítal to dlouhému odloučení a ani ve snu by ho tenkrát nenapadlo, co za tím opravdu je.
    „Pojď se projít. Musíš mi říct, jak ses sem dostal?“ řekla nakonec a bylo vidět, že je upřímně zvědavá, „Tvoji rodiče se zapojili? Nechápu to. Proč jsi nepřišel dřív? Vždyť je to víc než půl roku, co jsme startovali!“
    Vyšli společně před dům a vydali se bez cíle po cestě ulicí.
    „Mrzí mě, že jsem nepřišel dřív. Nešlo to. Věř mi.“
    „Mě taky,“ sklopila oči.
    „Všechno se to tak blbě seběhlo,“ řekl Derek, ale vůbec nevěděl, kde začít, „nechtěl jsem se tě vzdát. Neuměl jsem ti jednoduše říct sbohem.“
    Zkusil jí to nějakým srozumitelným způsobem převyprávět. Pověděl jí, jak se vkradl do stěhovacího vozu, jak se zavřel ve skříni a vyletěl v ní až do prostoru beztíže. Jak se vykradl na Arše poprvé ven a shodou náhod se dostal do údržbářské čety. A také to, jak ho zatkli a odsoudili.
    Zaraženě a nevěřícně ho poslouchala. Sem tam se na něco zeptala, ale jinak mlčela. Vytáhl z kapsy náramek a řekl: „Tohle jsem ti koupil. Miluju tě Emily.“
    „Dereku… já,“ zastavila se, podívala se na něj a nevěděla jak mu to říct, „někoho jsem tu potkala.“
    „Cože?“ řekl Derek, ale ne zlostně, ale spíš zklamaně, nechápavě.
    „Po příletu jsem na nás pořád myslela. Potřebovala jsem to hodit za hlavu. Zkusila jsem to vytěsnit a věnovala se naplno škole. Seznámila jsem se s novejma lidma a během pár týdnů prostě starej život vymazala. Pak jsem si začala víc rozumět s Derrenem a byl na mě milý…“
    Rozbrečela se.
    „To nevadí. Chápu to. Zase to všechno dáme do pořádku.“
    „Ne. Ty to nechápeš Dereku. Miluju ho. Šíleně, bláznivě ho miluju,“ řekla Emily a bylo to, jako by ho probodla.
    Podívala se do země. Stáli sami uprostřed ulice poseté alejí vysokých stromů. Stáli tam dva tolik blízcí lidé a zároveň nyní tolik cizí.
    Možná kdyby tenkrát přijel hned. Mohlo být všechno jinak. Její otec by mu pomohl. Ksakru. Slzy padaly na chodník pod ní. Pak řekla: „Zjevíš se tu po takové době jako duch. Pro mě je to už minulost Dereku.“
    Otočila se k němu zády a odcházela zpátky ke svému domu. Derek zůstal stát s přívěskem ve tvaru Země v ruce a díval se za ní.

    ***

    „A pak jste spolu už nemluvili?“ zeptala se Mi Jin.
    Derek si chtěl nalít dalšího panáka, ale tekutina z láhve mu vytekla na bar. Pomohla mu naplnit sklenku a pak láhev odnesla zpátky na svoje místo za barem.
    „Ale jo. Nechtěl jsem to hned vzdát a doufal jsem, že ji získám zpátky,“ pokračoval Derek.
    Několikrát za Emily přišel ke škole, když končila a prohodil s ní pár slov o tom, jak se mu daří v práci a jaké dostala hodnocení v testu z Biologie.
    Derek do školy už nechodil a vydal se na dráhu profesionálního pomocného údržbáře. Bylo to téměř to jediné, co mohl s nulovou kvalifikací dělat a co ho aspoň trochu bavilo. Školu si, vzhledem k tomu, že se musel sám živit, dovolit nemohl.
    Emily ale byla vždycky chladná, až jednou mu řekla, aby už nechodil.
    „Měl jsem jí poslechnout. Další den jsem trošku chlastal, abych si zvedl náladu a šel jsem za ní znova ke škole. Asi řekla tomu svýmu Batmanovi, aby ji přede mnou ochránil, protože tam už stál a čekal na ni,“ vyprávěl Derek Mi Jin.
    Byl opravdový eso. Dlouhá kštice mu končila na svalnatých ramenou schovaných v uniformě posádky Archy. Byl starší, než ona a podle nášivek sloužil na můstku v sekci velení, přímo u kapitána. Jak se Derek později dověděl, byl to kapitánův syn, který kráčel ve šlépějích svého otce a stal se důstojníkem. Prostě dokonalá partie. Derek se mu nemohl ani v nejmenším rovnat.
    O to horší byla jeho deprese, a když je ten den uviděl před školou, jak se mu Emily vrhla kolem ramen. Pak si všimla Dereka a stejně tak si ho všimnul i Derren.
    Přišel za ním, aby Derekovi vysvětlil, že má dát Emily definitivně pokoj. Prostě špatnej den, pomyslel si Derek. Jeho pud sebezáchovy byl potlačený alkoholem a tak se poštěkali. Nakonec mu Darren jednu vrazil. Kdyby ho Emily nezastavila a neodvedla pryč, asi by Derek skončil se značně upraveným obličejem.
    Zůstal tam ležet na chodníku a ona se za ním ani neohlédla. Ten den se viděli naposledy a Derek konečně pochopil, že to skončilo.
    „No a to je všecko. Smysl toho, proč jsem tady, tisíce kilometrů od Země je na můstku s panem Dokonalým.“
    „Tak pojď, máš dost. Odvedu tě na metro a pojedeš domů.“
    Derek se sesunul z barové židličky. Jak si vliv alkoholu doteď uvědomoval jen minimálně, když se postavil na nohy, celý bar se s ním zamotal kolem dokola. Vyšel směrem ke dveřím, kde už stála s klíčem v ruce Mi Jin.
    „Ty seš na mě taková hodná. Mnohem hodnější, než barman u nás v hospodě.“
    „To se mi nechce věřit. Kdo by neměl rád problémový ochlasty, jako seš ty?“ dobírala si ho.
    Pak ho vystrčila ze dveří podniku, vyšla za ním a zamknula.
    Před domem téměř ve stejnou chvíli zastavil taxík. Řidič v něm neseděl. Byl to takový ten samo řídící model, kterých bylo na Zemi poslední roky plno. Čeká v ulicích, než někdo bude potřebovat odvoz a pak ho stačí jen pomocí aplikace na mobilu zavolat.
    „Dereku, ráda jsem tě poznala. Třeba se ještě někdy uvidíme. Drž se,“ rozloučila se a sedla do vozu.
    Derek na ni mávnul na rozloučenou rukou a pokusil se vyjít zpátky ke stanici metra.
    Kolíbal se ze strany na stranu a několikrát málem upadl. Na té barové židličce se cítil úplně v pohodě, tak proč to na něj teď tak padlo?
    Mi Jin ho chvilku pozorovala z taxíku, ale pak si řekla, i když je to určitě blbej nápad, že ho nemůže nechat v takovým stavu běhat po městech Archy. Kdo ví, kde by zase vystoupil a kdo ví, co by zase provedl. Povzdechla si a přikázala taxíku, aby popojel těch necelých sto metrů, co zatím ušel, k němu. Stáhla okénko.
    „Hej Dereku! Seš na mraky. Sedej,“ zavolala na něj a udělala mu místo na zadní sedačce.
    Derek nastoupil. Že by pro něj dnešní flám skončil ještě happy endem? Pomyslel si. Mi Jin se mu líbila. Vlastně byla úplně ten nejlepší člověk, kterého potkal od příchodu na Archu. A tak doufal, že si vrzne.
    Jediné vrznutí toho večera bylo ovšem to, které se ozvalo, když se u Mi Jin v bytě Derek svalil na pohovku. Trvalo možná pět vteřin, než usnul.

    ***

    Od probuzení mu náladu kazila pořádná kocovina. Když se ráno vzbudil, byla už Mi Jin pryč. Na stole mu nechala vzkaz:

    NEMÁŠ ZAČ. PAK ZABOUCHNI.

    Popravdě, ono už nebylo ráno, když se vzbudil. Mohlo být klidně kolem páté odpoledne. Večer už se ani nezvládnul na spaní svléknout, takže teď se prostě jen sebral a vyšel z bytu ven.
    Naštěstí byla neděle a nemusel do práce.
    Měl trochu okno a nějakou dobu se poflakoval po Pekingu, než potkal nějakou stanici metra. Sednul na vlak a vyrazil zpátky do Prahy, do svého bytu.
    Myslel na včerejšek. Něco málo mu vypadlo, ale většinu si pamatoval. Z nějakého důvodu mu dnes konečně nebylo mizerně. Nebo vlastně bylo. Hlava mu zase třeštila z té whisky, kterou včera vypil, ale bylo mu prostě líp. Na něco se po dlouhé době těšil.
    Těšil se, až se vykoupe a převlékne z těch smradlavých šatů. A pak vyrazí zpátky do Pekingu. Do baru Ibišek, zalitého rudým světlem a prostoupeného otravnou elektronickou hudbou.
    Doufal, že to nebude příliš dotěrné, když za Mi Jin dnes zase přijde. Měl pocit, jakoby ji znal roky. Měl pocit, jakoby tu po roce poprvé potkal přítele.
    Bylo určitě po deváté večer, když Derek otevřel dveře baru Ibišek.
    Mi Jin na něj koukla už ve dveřích a věnovala mu úsměv. Dneska nevypadal jako zoufalec, co potřebuje politovat. Dokonce se i oholil.
    „Dám si malinovou Margaritu,“ řekl, když přišel k baru.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *